Políbená- DOKONČENO

15

„Páni.. Rachel.. Co tady děláš?"

„Já.. Byla jsem v městě a... Chtěla jsem se za tebou stavit.. Máš někoho doma?" Usmívala jsem se.

„Já.. Ne. Ne nemám." Zašeptala a vzhlédla pohledem ke mně. „Tak pojď dál." Usmála se.

Překročila jsem práh jejího domova. Znova jsem očima přelítla vzhled jejich bytu. Povzdechla jsem si. Tady jsem ji políbila. Tady se stala pro mě jedna tak důležitá věc..
Otočila se a nejspíš mě vedla k sobě do pokoje. Když jsem si pozorněji prohlédla její vlasy, uviděla jsem, že se ji u kořínků dělají tmavé odrosty.

„Barvíš si vlasy?" Zeptala jsem a ona se zmateně otočila.

„Jo." Zazubila se na mě. „Ráda experimentuju s vlasama. Jednu dobu jsem je měla i úplně krátké. Ale vždy blonďaté." Pokrčila rameny.

„I když jsem tě s jinýma neviděla, myslím, že tyhle ti sluší nejvíc." Pohlédla jsem ji do očí.

Ona se šibalsky usmála a poslala mi vzdušný polibek. Nic na to neřekla, protože už jsme došly nejspíš ke dveřím k jejímu pokoji. Dveře byly úplně nepošpiněné a prázdné, což mě překvapilo, protože jsem myslela, že tady bude mít tunu nálepek jako „Nerušit" , „Soukromý majetek" a další teenagerské věci. Zase mě to utvrdilo v tom, že není jako ostatní.

Opřela se o kliku a otevřela dveře. Když jsem vstoupila do jejího pokoje byla jsem... zklamaná. Všude panoval pořádek. Žádné plakáty kapel na stěnách, žádné pomalované zdi, prostě nic. Jen na jejím pracovním stole bylo pár fotek v rámečcích.

„Jsme v nájmu. Snažím se to tady udržovat nedotčené." Zašeptala a já se hned styděla za své hloupé myšlenky.

„Ale máš to tady pěkné." Usmála jsem se.
Ona si odfrkla.

„Kdyby bylo po mém, tak tady není ani ten pitomý stůl." Vražedně se podívala na svůj pečlivě uklizený stůl.

Zasmála jsem se a popošla k němu blíž. Byla jsem zvědavá na fotky, které tam měla položené. Byly jen čtyři. Na té první byla Valerie a její rodina. Usmála jsem se. Byla ještě menší a její bráška určitě nebyl na světě. Měla tak přibližně jedenáct roků. Hnědé vlasy ji splývaly až po lopatky. Pusu měla od ucha k uchu a vypadala hodně šťastně. Její maminka ji objímala. Byly tam jen ony dvě.

„Můj táta není. Nikdy nebyl." Řekla zachmuřeně a já se radši neptala na podrobnosti. Viděla jsem, že se o tom nechce bavit.

Na druhé fotce byla asi ještě v minulé škole s nějakým chlapcem a dívkou. Jako by se smáli svému soukromému vtipu, vypadali tak spokojeně a Valerii jsem takhle otevřenou nikdy neviděla.
„Bývalí kámoši." Řekla pořád stejným tónem a tak jsem přešla na další fotku.
Její malý bráška. K tomu asi není co dodávat. A na té poslední byl jen text. Bylo tam napsané „Think positive."

„Pitomý žvást." Povzdychla si a sedla na postel. Vypadala unaveně. Vlastně vypadla fakt hodně unaveně. Její hluboké kruhy pod očima značily, že se spánkem se poslední dobou moc nepřátelila.

„Cos dělala v noci?"

„Chceš slyšet detaily?" Zasmála se, ale já poznala, že to ve skutečnosti nebere tak vesele.

„Řekni mi pravdu." Šla jsem se posadit za ní. Povzdechla si a práskla sebou na postel.

„Pracovala jsem. V baru. Jako servírka."

Vykulila jsem oči.
„Jsi blázen? Přes všední dny?"

„Je to jen dvakrát do týdne." Zašeptala.
Lehla jsem si za ní a mé tělo si začalo uvědomovat naši tělesnou blízkost. Byly jsme od sebe jen minimální vzdálenost a ještě k tomu na posteli.
Natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji po dlani. Stiskla mi ji.

„Potřebujeme peníze Rachel. Musím se obětovat." Znova zašeptala, ale zrak se ji začal klížit.

„A nic jiného dělat nemůžeš? Víš, mám docela strach, když si představím, že tam jsi celou noc."

Usmála se, ale oči už měla zavřené.
„O mě strach mít nemusíš. Já přežiju vždycky všechno.." Hlas se ji ztratil a najednou začala pravidelně oddychovat. Pořád držela mou ruku, ale stisk povolil.
Když spala, vypadala tak nevině, tak přátelsky, tak.. byla to prostě ona. Bez velkých kamenných zdí kolem své povahy.
Byla jsem poctěná tím, že mě nechala vidět i její slabou stránku. Vyvlékla jsem se z jejího sevření a pohladila ji po tváři. Měla tak hebkou kůži.

„Dobrou noc." Zašeptala jsem a pak opatrně vstala. Odhrnula jsem přikrývku zpod jejich nohou a jemně ji přikryla. Naposled jsem se na ni podívala a musela jsem se usmát. Je tak nádherná.
Pak jsem jen tiše zavřela dveře a... odešla.

Ufff. Tak tohle mi dalo zabrat :D Myslím, že omlouvání na konci kapitoly už se stává mou rutinou. Já vím, promiňte mi to, trvalo to dlouho a ještě to bylo o ničem, ale další kapitola bude lepší, přísahám! :D Už se začne něco dít. Aspoň doufám :D
Problém je, že já poslední dobou jen bloumám a když jsem něco chtěla napsat dívala jsem se jen na prázdnou plochu.
I tak doufám, že se vám to líbilo.. :)
Jinak jsem vám hrozně hrozně hrozně hrozně hrozně moc chtěla poděkovat za víc než 3K přečtení a víc než 350 hlasů. Ani nevíte jak moc moc moc si toho vážím.. Je to krásný pocit, vědět, že to co dělám, se někomu líbí...:)
Takže jako vždy..
Miluju vás (fakt hrozně moc) <3