Políbená- DOKONČENO

21

Zářivé světla mercedesu nám ukazovaly cestu. Nějak jsem se vymluvila z večeře a řekla Jackovi ať mě odveze domů. "Domů". Přemluvila jsem ho na roli mého řidiče. Překvapivě mu to nějak extra nevadilo, protože nejspíš poznal, že na tom nejsem se psychikou úplně nejlíp.
„Dík moc ještě jednou." Řekla jsem a usmála se.

Neodpověděl.
„Jen mě zajímá, co si budou myslet rodiče, když se dlouho nebudu vracet." Zasmál se.

„No... Nejspíš oba známe odpověď." Řekla jsem se smíchem. Najednou mi nálada v autě přišla uvolněná, jako bychom byli staří přátelé.
Překvapoval mě. Někdy mě hrozně děsil a jindy na mě zas byl až moc hodný.
Všechno by bylo fajn, kdyby dívka, která byla mým životem, nebyla tak nalitá, až jsem ji musela jet zachránit. Bála jsem se toho, v jakém stavu ji najdu.
A taky mě zaraželo, že kvůli naší hádky se dokázala tolik opít. I když by nemělo, tak mě to potěšilo, protože to znamenalo, že ji na mě aspoň trochu záleží.

„A proč vlastně jedeme do klubu?" Zeptal se Jack s povytáhnutým obočím.

„Jedna kamarádka se opila." Povzdychla jsem si.

„Kamarádka." Zopakoval s ironií v hlase.

Já už mu neodpovídala.

Když jsme dojeli k Rabittu, co nejrychleji jsem vyskočila z auta, nehledě na moje podpatky a šaty.
„Počkej tady." Stihla jsem ještě zakřičet na Jacka.

Rozrazila jsem dveře a v té ohlušující hudbě a hluku jsem jako první zahlédla právě Amy. Vydala jsem se za ní a nedbala ani na pozdrav.

„Kde je?" Zakřičela jsem, aby mě slyšela.

Ona jen bezeslov ukázala prstem před sebe.
Zaostřila jsem zrak a pak ji uviděla. Plazila se po nějakém klukovi a mnou projela vlna žárlivosti. Bylo to horší než jsem myslela.
Rozzuřeným krokem jsem se k nim vydala.
Popadla jsem ji za triko, ale její chlapec prudce zaprotestoval.

„Hele co mi ji bereš?? Tu jsem si našel já!!" Zakřičel už silně opilým hlasem.

„Věř mi, tu bys nechtěl." Zamumlala jsem si pro sebe.

„Rachel!!! Ty jsi tadyy?" Zakřičela Valerie a pověsila se na mě.

„Zrovna jsme tady s Ronaldem vedli zajímavý rozhovor." Mrkla na toho kluka.

„To jsem viděla." Řekla jsem a v tu chvíli jsem si připadala jako její starší sestra, než dívka, s kterou něco měla.

„Promiň Rony. Tady moje stará už mě asi nikde nepustí." Zachichotala se a já převrátila oči.

„Přesně tak. Promiň Rony. A my musíme jít." Řekla jsem, popadla ji za ruku a vedla k východu.

Ona zamnou vrávorala a ještě mávala svému objevu.

Když jsme konečně došly na tmavou chodbu, uviděla jsem, že má úplně rozmazaný make-up.
Povzdychla jsem si.
Ona se najednou zastavila a založila si ruce na prsou.

„Nikam nejdu." Řekla drze.

Zaúpěla jsem.
„Musíš. Čeká na nás auto."