Políbená- DOKONČENO

14

Ano nebo ne?
Ano nebo ne?
ANO nebo NE?!
Poslední minutu mi v hlavě tato otázka létala pořád dokola. Jack se na mě díval s pozvednutým obočím a uskroval svou kávu. Mé srdce křičelo rázně, že ne.
Chci Valerii. Chci ji a nikoho jiného.
Ale..
Můj mozek vykřikoval ostošest. Je to velmi dobrá nabídka. Přímo výborná. Hraje mi to do karet, rodiče nic nebudou tušit a já přitom nebudu muset doopravdy chodit s klukem. Všichni budeme šťastní. Všechno bude Ok.
Dobře, já vím, že nebude. Ale jsem srab. Hrozný. Někdy bych si nejradši nafackovala za to, jak bezmyšlenkovitě utíkám před problémy.
Nadechla jsem se.
„Beru to." Pronesla jsem s obrovskou nechutí.
On se vítězslavně usmál.

„Myslel, jsem si to." Zasmál se a pak mi řekl další část svého plánu. Já poslouchala jako přibitá a potichu jsem se ptala sama sebe, do čeho jsem se to zase dostala.

•••

Odemkla jsem dveře našeho domu a uviděla mamku, jak sedí v obýváku. Letmo jsem ji pozdravila a pak rychle vyběhla schody do svého pokoje, abych mohla uskutečnit další část jeho plánu.
Upravila jsem se, jak jsem nejvíc uměla, tělo mi pokrylo bílé tílko a černá, krátká sukně. Vlasy jsem si bleskurychle vyžehlila a žehličkou si pak udělala jemné vlny. Decentní líčení, voňavka a je to. Když jsem pak uviděla výsledek v zrcadle, musela jsem se pochválit. Vypadala jsem dobře. Ne. Vypadala jsem výborně.

-Všechno ok?

Zapípal mi telefon. Jack.
Mé prsty rychle vyťukaly odpověď.

-Jo, už vyrážím.

Znova jsem seběhla schody dolů a snažila se upoutat matčinou pozornost.
„Mami, jdu ven!" Zavolala jsem, když se pořad dívala do notebooku.
Konečně se na mě otočila, a když mě uviděla, zírala s otevřenou pusou.

„Teda, ty ses nějak vyfikla. Kam jdeš?" Zeptala se s pozvednutým obočím.

Odhodila jsem si pramen vlasů na rameno a sama pro sebe jsem se musela usmát. Funguje to.
„No, dá se říct... Že mě jeden kluk pozval.." Zachichotala jsem se, ale nedívala jsem se ji přímo do očí.

Ona pozvedla obočí ještě víc, ale usmála se.
„Něco vážného?" Absolutně ne.

„Možná.." Dlouze jsem ji pohlédla do očí. Moje lhářské schopnosti neznaly mezí.

„Tak si to užij." Poslala mi vzdušnou pusu a znova se podívala do svého notebooku.
To si teda užiju.

•••

„Všechno vyšlo?" Zeptal se mě Jack, když jsem k němu přišla. Stáli jsme na náměstí, oba dva hezky oblíknutí a viděla jsem závistivé pohledy lidí, jaký jsme to krásný pár. To jo, no.
Na jeho otázku jsem přikývla a on se usmál.
„Takže teď máme vlastně volno. V sedm se zase můžeš vrátit domů. Samozřejmě plná mého okouzlení." Ironicky se zasmál.
Chvilku na to, k nám vyšla nějaká dívka. Taky velmi pěkná s oblečením z nejnovější módy.

„Jacku?" Pronesla svým jemňoučkým hlasem.

„Oh, promiň Isabell. Tohle je Rachel, má kamarádka." Představil nás. Já se jen naoko usmála.
Ona si mě začala přeměřovat od hlavy až k patě a probodávala mě pohledem.

„No nic. Isabell, ráda jsem tě poznala. Já musím jít." Usmála jsem se, pak se otočila na podpatku a odešla.

Upřímně, ani jsem nevěděla, kam jít. Měla jsem v plánu si sednout někde do kavárny, být na telefonu a přečkat těch pár hodin. Bohužel, mě napadl jeden šílený nápad. Jeden opravdu blbý, šílený nápad.
Podívala jsem se do kabelky, jestli jsem nezapomněla svou kartu na autobus. Ne. Fajn.
Nadechla jsem se. Vzhůru za dobrodružstvím.

•••

Seděla jsem v omláceném autobuse a vedle mě si sedl děda, který smrděl stařešinou a potem. Namáčkla jsem se co nejvíc na sklo a pořád dokola jsem se ptala sama sebe, co mě to napadlo. Možná si už ani nepamatuju, kde má dům.
Vystoupila jsem z autobusu ve čtvrti, která mi upřímně naháněla hrůzu, ale od Valerie jsem věděla, že není všechno takové, jaké se zdá.
A proto jsem měla dost kuráže, zazvonit na zvonek domu, s popraskanou omítkou a zničenými okny.
Stála jsem před dveřma a myslela, že není doma a zklamaní ve mě rostlo nepopsatelným způsobem.
Najednou se ale dveře otevřely a stála tam ona. Udiveně se na mě dívala a mrkala svýma hnědýma očima.
„Rachel?" Pronesla překvapeně.

Po dlouhé době, zase kapitolaaaa. Promiňte, že mi to zase trvalo tak dlouho, ale při psaní, si připadám, jak kdybych už ze sebe jen ždímala slova a věty, co mě napadají.
Jsem totiž úplně ale úplně bez inspirace, ona mi prostě utekla :D
Snad se něco v mém mozku srovná a bude to zase jako dřív.
No nic, doufám, že i tak se vám kapitola líbila a...
I love you <33333