Políbená- DOKONČENO

28

Vjela jsem ji svou už ohřátou dlaní do vlasů a přitáhla si ji k sobě.
„Chyběla jsi mi." Pošeptala jsem tak, aby se můj dech překrýval s tím jejím. Poté jsem se k ní naklonila a jemně ji zubama kousla do rtu.
Vše se to převrhlo v jeden veliký, vášnivý polibek.

„Hele.. Ne, že bych s tebou nechtěla dělat sprosťárny i v parku, ale.. myslím, že by se to lidem moc nelíbilo." Zamumlala Valerie a já se rozesmála.

„Odkdy tě zajímá, co si o tobě lidi myslí?" Zašeptala jsem ji do ucha se zlomyslným úšklebkem.
Mezitím jsem ji vjela pod bundu a hladila ji vše, co se dalo.

„Tak ty takhle jo..?" Zašeptala zase ona a pak mě převrhla do zmrzlé trávy. Začala jsem se nahlas smát, ale v tu chvíli mě znova políbila.
Objala jsem ji rukama i nohama, a tak jsme ležely propletené na studené zemi, ovšem zahříváné láskou.

Po chvíli naší krásné chvilky se ode mě Valerie odvrátila a lehla si vedle mě na zem.
Cítila jsem, jak proplétla mou ruku s tou její.
„Budeme si ukazovat hvězdy, jako každý zamilovaný pár?" Zasmála jsem se.

„Nejspíš ne, protože tam žádné nejsou." Opáčila a podívala se na mě s úšklebkem.

„Hele! Nedělej si ze mě srandu!" Znova jsem se zasmála a užívala si to, že tady můžeme ležet vedle sebe, ruku v ruce.

„Měla jsi před sebou někdy rozhodnutí, kdy tvůj mozek říkal ne a srdce ano?" Vydechla jsem ze sebe.

„Jasně, že jo." Znova se na mě otočila.

„A jak ses rozhodla?" 

„Je ti jasné, co odpovím, ne? Srdcem. Vždycky." Usmála se.

„Jak jinak." Zamumlala jsem.

„Rachel. Jsi dokonalá, až na jednu věc. Netrap se tím, co si myslí ostatní. Ty žiješ jen svůj život a takhle ho akorát promarníš. Není lepší si ho celý užít?"

„Takže jsem dokonalá jo?" Povytáhla jsem obočí, ale usmívala se.

„Jsi dokonalá. A moje." Zašeptala a vtiskla mi pusu na tvář.

Mé tělo zase ožilo. Jsi moje. Ty slova ve mě probudily všechny části, které ještě probuzené nebyly.

Pootevřela jsem pusu a konečně chtěla říct to všechno, co k ní cítím, ale ona se mezitím naklonila a svými žhavými rty mě políbila. Zas a znova mě umlčela.

Po chvilce mi ovšem zabrněl telefon se sms od mámy.

„Musím už jít.." vyslovila jsem ty zrádné slova.

Pohladila mě ještě po hřbetu dlaně a konejšivě se na mě podívala.
Viděla jsem, jak ji jde pára od pusy a zimou se třese. Začala jsem si odvazovat šálu a pak ji obmotala kolem jejího krku.
Vzala jsem oba konce mé šály a naposled si ji k sobě přitáhla.

•••

Mé srdce bylo rozhodnuto. Odmítnu to. Odmítnu to všechno, ať už ta přetvářka pro jednou skončí. Cítila jsem se tak svobodně, tak krásně, když jsem na to jen myslela.

„Mami, jdu za Jackem!" Zavolala jsem a pak jsem si uvědomila, že už ji to vlastně říkat nemusím. Už s tím můžu skončit. Znova jsem se usmála.

Ladně jako baletka jsem dohopsala ke svým botám a rychle si je obula. Byl čas na to, konečně žít.

•••

Seděla jsem na proutěné židli, upíjela svoje capuccino a čekala na Jacka.
Konečně jsem záhlédla kousek jeho vlasů a slušňáckou košili.
Netrpělivě jsem začala bubnovat nehtama do stolu a narovnala se v zádech.
Usmál se, když mě uviděl a zamířil k mému stolu.
Odsunul židli a posadil se naproti mě.

„Tak co? Zeptal se dychtivě.

„Promiň, ale.. už v tom nechci pokračovat." Řekla jsem jedním dechem.

„Bylo mi to jasné.." řekl zkroušeně, ale pak se na mě zase usmál.

„Jednou najdeš holku, se kterou to nebudeš muset předstírat." Povzbudivě jsem se na něj usmála.

„Snad jo.." Hlas se mu ztrácel.

Najednou mi zapípal telefon s upozorněním na zprávu.
Rychle jsem se na něj podívala. Valerie.

-tak my dve jsme spolu skoncily.

Silně se mi rozbušilo srdce. Tady něco bylo špatně.

-co se stalo?

Prsty se mi třepaly a Jack se na mě díval zmateným pohledem.

-zeptej se maminky.

Rychle jsem vyťukala máminé číslo a neptrpělivě čekala, až mi to zvedne.

„Mami? U nás byla Valerie? Ta moje kamarádka?" Vyhrkla jsem do telefonu.

„Jo, přišla za tebou, vrátit šálu, tak jsem ji řekla, že tady nejsi."

„A co přesně si ji řekla?!" Tlukot mého srdce musel jít slyšet kilometry daleko.

„Že jsi se svým přítelem."

Olala, už se nám to začíná vybarvovat :D
Každopádně, chci se omluvit, že celý týden nebyla kapitola, ale...mám teď takové horší období, každý den mě bolela hlava a nemohla jsem dělat absolutně nic. A taky.. přesně před rokem... se toho stalo moc a nechápu, jak se toho za rok může tolik změnit.
Osoba, která pro mě znamenala vše.. všechno, milovala jsem ho, tak hrozně moc, jak jen to v 15 letech jde.. Ale lidi se mění, věci se mění..
a nemluvím o tom člověku, o kterém vždycky.
Tentokrát, to je někdo úplně jiný. Bohužel. 
Ale i tak doufám, že se vám tahle, docela dlouhá kapitola líbila(hlavně konec teda no:D ).. a .. já už tady ze sebe asi nic nedostanu, takže..
mám vás ráda :)