Já? (Tom Hiddleston FF)

Epilog

Uběhl skoro rok. 

Monserrat překonala veškeré překážky, urážky, slova opovržení a naučila se je ignorovat stejně, jako cvakání fotoaparátů, jež několik měsíců slýchávala ve snech. Tom jí se vším pomáhal, stál za ní s pevným odhodláním. Milovali jeden druhého bez přestání, hádek, smutku a stále si to dávali najevo. Monserrat se smířila s tím, že přišla o kamarádku, kterou už ani nebyla schopna takto nazývat. Miranda pro ni ztratila smysl a za všechno to, čím si s Tomem musela projít, by byla nejraději, kdyby ji ani nepoznala. Za jejími myšlenkami pevně stál on. A ačkoliv se nevídali tak bez ustání, jak by si přestavovali, neboť Tom i ona měli své povinnosti, nepřestávali se laskat slovy plnými něhy. Zabydleli se jeden u druhého a naučili se žít si po boku. 

"Tome?" zavolala do jeho bytu, když se vrátila z malého nákupu. Seděl v bytě u krbu v pohodlném křesle a pročítal nejméně třísetstránkový štos spisů. 
"Jsem v obýváku!" zavolal a s úsměvem otočil další stránku. Mon odložila tašky a vydala se za ním. Když se podívala, jak sedí v křesle v šedém pleteném svetru, musela se usmát s jakýmsi pocitem mateřství, dojetí i pohodlí. Došla k němu a posadila se mu do klína. 
"Ahoj," zašeptal a na přivítanou ji políbil s neutuchající vášní, kterou cítil od jejich prvního polibku. 
"Ahoj," špitla, když opustila jeho rty.
"Už jsi nad tím přemýšlela?" zeptal se a zvedl jedno obočí. Mon se nadechla. 
"Ano," přikývla. Tomova tvář se neskutečně rozzářila a na rtech vykouzlil široký úsměv. 
"Opravdu?" ujišťoval se. 
"Ano."
"To je odpověď?" zeptal se nevěřícně. Srdce mu téměř nebilo, dech se mu neskutečně zrychlil a jeho tvář zářila štěstím tak, že Monserrat myslela, že si bude muset nasadit sluneční brýle. Sama byla šťastná. 
"Ano, Tome, to je odpověď," usmála se. Tom ji chytil za tváře a přitáhl ji k sobě, aby svou radost z jejího souhlasu mohl vyjádřit vášnivým láskyplným polibkem. 
"A kdy?" optal se šeptem. 
"No, Rob přijede za pár týdnů, jistě by chtěl být u toho." 
"Samozřejmě..."
"Hlavně nevyšiluj, nic velkého, extrémně slavnostního a velmi málo lidí, ano?"
"Pro tebe cokoliv." Mon se pousmála a objala ho.
"Co to máš?" optala se a pohlédla na nevázanou knihu v jeho rukách. Tom se pousmál a obrátil pohled k papírům.
"No dneska se mi to objevilo ve schránce. Vypadá to na nějakou knihu, skoro pohádka, žánr do stylu... Pána prstenů? Hobita?" odtušil.
"Myslíš fantasy, miláčku?" usmála se zeširoka. "A nenazývej Tolkienova díla pohádkami. Jsou to hlubokomyslné příběhy a fantazie jednoho skvělého člověka." Tom se pousmál.
"Nevšiml jsem si, že bys holdovala Tolikienovi." Monserrat protočila oči.
"Tak co to tedy je?" zeptala se znovu na text v jeho rukách.  
"No nevím," zasmál se Tom. Omotala mu paži kolem krku.
"A tak o čem to zatím je?" zeptala se a líbla Toma na tvář.
"Prozatím se jedná o příběh nějakého muže, prince. Nevím, zatím se seznamuju s dějem. Ale byl u toho vzkaz určený do tvých rukou," pousmál se a podal Monserrat poskládaný papír. Podmračeně si vzkaz převzala. 

Do rukou mé inspirace 
Tak jste první... 
Na tomto příběhu pracuji od začátku studií a nechám čistě na vás, jestli si příběh přečtete, či jej založíte do police k pozdějšímu přečtení. Ačkoliv se nejedná čistě o zamilovaný příběh, neboť láska se skrývá až v pozadí, jelikož jsem muž a my, muži, lásku  vnímáme jinak než vy, ženy. Přesto nesmí láska v našich příbězích chybět, bez ní nedojdeme šťastného konce. 
Honoré de Balzac řekl: „Cítit, milovat, trpět, obětovat se, bude vždycky obsahem života ženy." Měl pravdu, protože žena vždy bojuje za lásku, rodinu a přátelství. Byla jste mi inspirací k jedné takové dívce, která obětovala vše, překonala se a milovala svého hrdinu. 
Sic v příběhu hrdina zemře, jejich láska zůstane věčná... Omlouvám se :) 
Ale právě díky jejich citům se dočkáme šťastného konce. 
A jak roztrubovaly noviny, zjistil jsem, že i vy jste se svého štěstí dočkali, oba dva. Jsem velmi rád, že jsem vás potkal a mohl jsem vám pomoci. Vy jste pomohla mně... 
Děkuji.

Monserrat se chtě nechtě dojatě usmála a odložila list papíru na stůl a zahleděla se do Tomových očí. Ten netušil, co se děje. 
"Co se tam píše?" zajímalo ho, když viděl spokojený výraz jeho milé. Mon se k němu naklonila a pohladila ho. 
"Dopis od autora." Tom se pro něj natáhl, ale Mon list popadla a vyskočila na nohy. "Vysvětluje zápletku!" 
"Dej mi ho," zasmál se Tom a zvedl se na nohy. Mon se přikrčila. 
"Až to dočteš, pak ti možná někdy obsah řeknu sama," zašklebila se na něj a schovala dopis za zády. Tom naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. Mon ty své vykulila a vztyčila na něj varovně ukazováček. 
"Thomasi Williame Hiddlestone, opovaž se!" varovala ho a o krok ustoupila nazad. Tom se laškovně pousmál a stáhl rty do toho Lokiho úsměvu, který ji zároveň děsil a přitom s ní dělal mnoho dalších věcí. Začala od něj couvat, když se Tom přibližoval. "Nech toho!" 
"Už jsi mi kývla, už jsi jenom moje," řekl zastřeným svůdným hlasem. Mon přeletěl mráz po zádech. Skousla si rty a i s papírem přeběhla do ložnice. 
"Opovaž se!" varovala ho znovu a postavila se za postel, která ji jako jediná dělila od Toma s laškovným výrazem. 
"Dej mi ten papír," řekl. Zavrtěla hlavou a zmačkala ho za zády. 
"Je to vzkaz určený mně," hájila se. 
"Jak chceš," pousmál se Tom a zabouchl dveře ložnice...