Při natáčení filmů se stává hodně. Lidé se seznamují, tvoří, poznávají druhé. I z těch nejzatvrzelejších samotářů se občas vyklube přátelská duše, jež jen touží po poznání, ale najít si důvěru, je stojí mnoho.
Monserrat je mladá dívka, je...
„Halo?" šeptla jen tak, co jí hlasivky stáhnuté strachem dovolovaly. Okamžitě začala litovat všech těch hororů, které viděla. Odpovědi se nedočkávala. Jen co se mírně uklidnila, šmátrala levou rukou v kabelce po mobilu a nadále zírala do prostoru, co jen kužel světla z chodby osvětloval před ní. Srdce se jí zběsile rozbušilo.
„Halo?" pokoušela se znovu, doufajíc v živého člověka, nejlépe někoho, koho by poznávala. Opět se ozvaly dunivé kroky, jakoby z větší dálky, ale avšak stále zřetelně slyšitelné z místnosti. Konečně nahmatala mobil, který vytáhla a zapnula svítilnu, kterou prozářila tmu. Vše v té tmě vypadalo mnohem hůř. Pomalu vkročila do místnosti s doširoka otevřenýma očima a srdcem kdesi v krku. S neustávajícím tichem nabírala odvahu a již trochu sebejistěji prošla maskérnou ke kostymérně. Ovšem pak si všimla pruhu světla u trámu dveří, jenž vrhal světlo na špičky jejích bot. Zamračila se a nejistě položila svou ruku na kliku dveří. Potom se kroky ozvaly za ní. Prudce se otočila, mobil jí upadnul na zem a zády se přitiskla ke dveřím neschopná křiku. Párkrát se zhluboka nadechla a popadla mobil ze země. Svítilnu namířila na prostor před sebou. Světlo se odrazilo od bílé kůže a Monserrat se podívala přímo do hlubokých modrých očí. Zakřičela z plných plic.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Mon, Mon, v klidu," tišil ji sametový hlas.
„Já tě praštím!" opětovala rozčileně a snažila se popadnout dech.
„Vylekal jsem tě?" optal se Tom a svraštil obočí. Byla bledá jak stěna.
„Jak bys mohl?" nadhodila sarkasticky a prohrábla si vlasy rukou. „To štěstí mě jednou zabije, opravdu. Asi vážně začnu věřit v osud. Buď mě máš zabít ty, nebo já tebe," hrkla stále v afektu, tudíž si ani neuvědomovala, s kým mluví a koho by nejraději praštila čínským porcelánem přes ten jeho krásnej obličej. Hned by mu ten úsměv zmizel.
„Co tady děláš?" zeptal se.
„Já? Hledám duchy... Co tady vyvádíš ty? Kde máš... košili?" optala se, zvedla jedno obočí a oči nechala sklouznout k jeho hrudi, pod jejíž bílou a na pohled až chlapecky pevnou kůží se rýsovaly svaly.
„Chtěl jsem se převléct do svého oblečení, přičemž jsem si chtěl nabít mobil, jenomže nabíječka jaksi bouchla a vyhodila polovinu studií... Počkej, hledáš duchy?" optal se nechápavě zase on. Mon protočila oči a zabodla je do těch jeho. Měla na něj čím dál větší vztek.
„Jo. Chtěla jsem se podívat na kostýmy trochu podrobněji. Teď uvidím tak prd," vyhrkla nervózně. „Můžeš se obléct, prosím?" zeptala se už klidněji. Afekt pominul a vracela se ta stará zakřiknutá Monserrat.
„Rád bych, kdybych tak něco viděl," odpověděl. Zaregistroval její červené tváře, nad čímž se pousmál.
„Kde jsou jističe nebo tak?" zeptala se.
„Volal jsem na vrátnici, už se pracuje na zprovoznění," oznámil.
„A za tu dobu jsi nenašel košili?" zeptala se a uhýbala pohledem kdekoliv do tmy.
„Rozrušuje tě to?" usmál se. Ovšemže ji to muselo rozrušovat, když se jí do tváří ztracená krev nahrnula rychlostí světla. Přišla mu roztomilá.
„Prosím," špitla a schovala obličej v dlaních.
„Dobře," rezignoval s úsměvem a otočil se hledat poslepu košili. Mon se objala pažemi a mžourala kolem sebe, jestli náhodou nezahlédne cosi, co by ji zachránilo. Ani nevěděla, co hledá. Jen poslouchala šustění a kroky za sebou.
„Mám to!" zavolal Tom a vítězoslavně si oblékl své tričko.
„Díkybohu," šeptla si pro sebe a otočila se k němu.
„Je ti zima?" zeptal se, když viděl Mon roztřepanou a rukama objímající se.
„Ani ne, spíš jsem se lekla," řekla a promnula si kořen nosu. Bylo mu jí opět líto.
„Mon, mrzí mě to. Nechtěl jsem na tebe tlačit. Jsem idiot," řekl omluvně se štěněcím pohledem.
„V pořádku. Nemohl jsi tušit," řekla, ale sama si nevěřila. Mrzelo to i jí.
„Ne, zkazil jsem to. Promiň mi," zopakoval.
„Stejně už je to jedno. Stalo se, čas nevrátíš," vydechla. Opravdu ji ale ofoukl chladný vzduch, a tak své paže kolem sebe omotala ještě těsněji a kabát si přitáhla blíž k tělu.
„Můžu ti to nějak vynahradit?" zeptal se.
„Proboha už ne," vyhrkla až příliš horlivě. „Tedy... raději už ne. Tome, dej mi čas. Jsem prostě divná a jiná a potřebuju si vše nechat ustát v hlavě. Nemohl jsi za to." Připadalo mu, jako kdyby mluvila automaticky, jakoby z ní slova padala beze smyslu.
„Monserrat, neměl jsem se do toho plést. Je to má vina, mrzí mě to a neměl jsem vůbec nic takového vytahovat," pokračoval ve své.
„Jsi dost tvrdohlavý?" zeptala se a podívala se mu zpříma do tváře.
„Zřejmě už to tak bude," zazubil se. Nechtěla se na něj zlobit, nemohla. To co řekl, se jí dotklo, ačkoliv to nebyl jeho vina a nemohl nic takového tušit. „Odpouštíš mi?"
„Ano, ale slib mi, že se do mých věcí už plést nebudeš," řekla Mon a zvedla jeden koutek úst.
To jí zrovna odpřisáhnout nechtěl, ale nic jiného mu nezbývalo. Kývl a mírně se pousmál. I tak se na něj trochu podezřívavě podívala jen na zlomek vteřiny. V tom se rozsvítila světla.
„Díky bohu," vydechla úlevně, načež opět zakřičela, jelikož hned vedle ní visel jeden z duchů. Tom se zasmál. „Myslím, že těch šoků pro dnešek už stačilo, ne?" položila řečnickou otázku.
„Mon?" ozval se za nimi Guill i s partou maskérů včetně Mirandy. „To tady ječíš ty?"
„Ano... Tedy ne... polekala jsem se a mistr Hiddleston si tady nabíjí mobil a vyhazuje jističe," řekla a otočila se k nim.
„Tos byl ty, Tome?" zeptal se Guillermo, přičemž prohlížel Monserrat vedle něj, načež okamžitě přešla na místo vedle Mirandy.
„Ehm, jo?!" odtušil a zvedl obočí vysoko do čela. Monserrat zase nahlížela na Mirandu, která se tvářila nějak zklamaně, ale jen mlčela. „Dobře, tak se tedy koukni Monserrat, ať můžeme jít. Mám už vcelku hlad," pousmál se Guill a nechal Mon si prohlédnout kostýmy. Pár minut pečlivě prohlížela každičký detail.
„Jsou dokonalé. Opravdu skvělá práce... Jen možná..."
„Co?" vyhrkl dychtivě Guill na Mon.
„No, tohle je duch mamky Sharpové, že?" zeptala se a ukázala na jednu z masek. Guill přikývl. Tom se mezitím věnoval svým věcem. Balil si věci a prošel kolem ní do maskérny.
„No, pokud někde leží tělo ponořené v jílu, mohlo by být trochu... rozpadlejší," řekla potichu a očekávala názor svého šéfa a kostymérů a maskérů. Ti jen v očekávání zírali do jejích očí. „Nejkřehčí jsou podle mě prsty. Bylo by fajn, kdyby měla tak dva tři polámané, hm?"
„To by šlo ještě dodělat," řekl Guillermovi vrchní kostymér.
„To je dobrý nápad, Mon. Jen tak dál," usmál se Guill. Byla šťastná z úspěchu. Měla sto chutí k němu skočit a objat ho. I Mir se přes počáteční zmatek z Mon a Toma usmála.
