Já? (Tom Hiddleston FF)

První prohlídka

Dům byl překrásný. Mon procházela interiéry postavené jen pro natáčení s režisérem a herci, kterým ani nemohla věnovat pozornost. Guillermo pečlivě nahlížel do její tváře a sledoval tu skoro dětskou radost z vnitřku domu. Dokonce už jen hala sídla Sharpů ji uchvátila. Vše bylo vypracované do detailů, každý šuplík, podlaha, svícny. Když došli do salónku s pianem a krbem, zadívala se Monserrat na nápis nad krbem.

„Ad Montes Oculos Levavi," přečetla ho téměř šeptem. „K horám pozvedneme svůj zrak."

„Zvládáš latinu?" optal se s údivem Guillermo.

„Chodila jsem na semináře," odpověděla, zahleděná stále nad krb. O kousek výš visel obraz. „To je matka Lucille a Thomase?" optala se tentokrát ona.

„Ano. Představoval jsem si starou, snad i strašidelnou, ženu. Mé představy perfektně oživil jeden mladík. Co na ni říkáš?"

„Vypadá... Děsivě," uznala a pousmála se. Když vyšli ze salónku, otočila se čelem k chodbě, jejíž stěny byly osázeny dlouhými ostny. „Má to vypadat jako železná panna?" zajásala.

„Ano," přikývl Guillermo s úsměvem. „Říkal jsem, že je všímavá," otočil se na herce. Monserrat skrčila obočí a podívala se do země. To bych pak nevrážela do lidí a nelila na ně víno.

Zkrátka a dobře, Monserrat a ostatně i zbytek lidí, kteří ještě dům neviděli, byli celým místem dokonale unešeni, a když Mon zahlédla masky duchů, modlila se, aby jen cokoliv takového nepotkala mimo studia. Pořád se ale nemohla zbavit pocitu viny, že mu zničila košili. Byla to jen košile, i podle jeho slov. Ale vždy si vše brala příliš k srdci. Když ji někdo pokáral, trvalo dost dlouhou dobu, než se otřepala a přestala si něco vyčítat. I za to se vcelku neměla ráda. Bylo hodně věcí, které by ráda změnila, jenže to nešlo. Nemohla se zbavit svých nedostatků, které pokládala za obtíž a její blízcí už jako součást její osobnosti. Mírně potřásla hlavou a promnula si kořen nosu. Občas Monserrat mívala záchvaty úzkosti. Od určité doby v ní rostl pocit stísněnosti a strachu, možná až paranoi. Když se příliš moc snažila něco vytěsnit z hlavy, když byla na místě, kde být nechtěla. Když byla s lidmi, se kterými být nechtěla. Nebylo tomu dlouho, co musela občasně užít prášky na uklidnění.

„Omluvte mě," špitla a opřela se zády o zeď a ruce položila na kolena. „Běžte dál, já vás dojdu." Guill trochu zmateně přikývl a rozešel se s ostatními dál. Thomas ale zůstal stát. Počkal, až skupinka zajde za roh, a pomalu se přiblížil k Mon.

„Jste v pořádku?" optal se jí starostlivě. Ještě víc se předklonila a skrčila se.

„Jen chvíli," špitla. Slyšel, jak zrychleně dýchá. Viděl, jak se jí klepou kolena a paže.

„Můžu vám donést vodu?" nabídl se a přistoupil ještě o kousek blíž. Mon se svíralo srdce, plíce, žaludek. Cítila svůj zrychlený tep, jak jí srdce skáče v hrudi v bolestném tempu.

„Přejde to," špitla a pokusila se nadechnout. Bolest po chvilce odezněla a Monserrat se pomalu vyrovnala a otevírala oči. Jakoby až pak si uvědomila opětovně jeho přítomnost.

„Už dobrý?" optal se. Měl obočí svraštěné k sobě, čímž mu mezi nimi vznikala malá, hluboká vráska.

„Jo, díky. Občas se mi jen zatočí hlava, není to nic vážného," vydechla a pokusila se o úsměv.

„Nechcete vodu?" zeptal se znovu. Stále mu připadala bledá a slabá.

„Stačí mi vyjít na vzduch," řekla. „Ale děkuji."

„Není zač," pousmál se. Mon cukly koutky, obešla Toma a vydala se odtušenou chodbou za hlasy z haly, kde byli ostatní. Jakmile došla k Mirandě, tiše se postavila vedle ní.

„Sakra, Mon! Chodíš jak duch. Jsi nějak bledá, jsi v pohodě?" zeptala se brunetka.

„Jo, jen zase záchvat," řekl, jakoby nic.

„Zase?" optala se Miranda a starostlivě skrčila čelo.

„Jo, ale je mi fajn. Co teď?" zeptala se a usmála se. Miranda si ji chvíli prohlížela.

„Guill má ještě pár nápadů, co se kamer týče. Nám ostatním dal padla. Můžeme se projít po městě," navrhla Miranda.

„Já uvidím. Guill říkal, že mě chce pořád za zadkem. Zajdu za ním," řekla Mon a vzdálila se od ostatních za účelem nalezení režiséra. Chvíli bloumala postranními chodbami, než narazila na celou skupinku, s níž procházela dům.

„A! Tady jsi! Kdes byla?" optal se usměvavě Guillermo.

„Zatočila se mi hlava," omluvila se Mon.

„A dobrý?" Kývla. „Dobře. Já si ještě něco zařídím. Mon, můžeš se mnou na chvíli?" Ani se nemusela ptát. Opět kývla a vydala se za svým šéfem, jenž už energicky procházel chodbou dál. Tiše prošla kolem Thomase a zmizela za rohem.