Já? (Tom Hiddleston FF)

Zástava srdce

Pět následujících dní se spolu příliš nebavily, ignorovaly se a nebyly schopné jediného rozhovoru. Ostatně nebýt nějak příliš důležitých věcí, nepromluvila by ani jedna z nich snad jediné slůvko. I Tomovi se Monserrat pokoušela co nejvíce vyhýbat, ačkoliv vcelku nerada, neboť právě on byl jeden z hrstky, se kterými si rozuměla a mohla s ním mluvit, když nemohla s Mirandou. Obě byly naštvané. Mirandu štvala situace s Thomasem. Několikrát se jí zadařilo pobavit se s ním v maskérně, ale zatím došla jen k tématu práce, z čehož neměla příliš velkou radost. Nepomohlo tomu, když se zeptal na Monserrat. Ta byla zase naštvaná kvůli Mirandiným slovům.

Seděla na posteli a četla si. Když do pokoje přišla Miranda, Mon se zvedla a oblékla si kabát a kozačky. Na hlavu si narazila čepku a kolem krku si přehodila šálu. Popadla svou kabelku a vyšla z hotelu ven a mířila ke studiím.

Sníh se skoro bez přestání snášel z nebe a přistával na jejím černém kabátě. Pomalu procházela ulicemi, rozhlížela se okolo sebe a nepřemýšlela nad ničím. Jen se nechala vést po zasněžené cestě mezi domy, kolem ní projížděly auta a lidé procházeli a ignorovali jeden druhého. Většina z nich kamsi pospíchala, někteří, stejně jako Monserrat, šli vycházkový tempem, ale zírali nepřítomně před sebe. Připadali jí jako roboti, jako prázdné schránky. Jen sem tam někoho viděla s úsměvem či zamračenou tváří.

Po chvíli chůze došla ke studiím, prošla vrátnicí, kde pozdravila usměvavého prošedivělého vrátného, a mířila k jejich prostorům. Cestou nenatrefila na nikoho. V šatně si odložila kabát a čepku se šálou a šla k domu Sharpů. Vešla do domu a znovu musela s obdivem prohlížet detaily.

„Guillermo?" zavolala do prostoru a opatrně našlapovala mezi kabely nataženými na zemi.

„Jsme tady!" ozvalo se z kuchyně. Zamířila tedy tam a už slyšela několik hlasů. V kuchyňce postávali Guill, Mia, Thomas a asi tři kameramani.

„Ahoj," špitla Monserrat a zvedla jeden koutek úst.

„Ahoj," odpověděli jednohlasně a usmáli se.

„Co máme v plánu?" zeptala se.

„Mistr Sharpe si popálil ruku a Edith se musí postarat. Dneska musíme udělat jen pár záběrů s těma dvěma, tudíž to bude volnější. Většina štábu má volno," usmál se Guill a odložil štos papírů na desku stolu. Cítila Tomův pohled.

„Dobře. Čekáme ještě na někoho?" Cítila se divně, něco bylo jinak. Všichni se nějak potutelně usmívali a oči jim až podivně zářily.

„Měli bychom být všichni," řekl Guill a zazubil se. „Tak můžeme?" Všichni přikývli a postavili se na svá místa. Mon se odklidila na bok scény a čekala na pokyny režiséra.

„Ty světla nakloňte víc na okraje, prosím," řekl Guill a založil si ruce na hrudi. Podle Mon vypadal zamyšleně, až se musela pousmát. Kamerami alias osvětlovači si natočili světla podle Guillova přání. „Já nevím, pořád to... Monserrat, běž se, prosím, ostavit k té židli a otoč se na mě," řekl a prosebně se na ni podíval. Sic nechápala, proč by tam měla chodit zrovna ona a ne Mia nebo Tom, ale bez řečí se sebrala a postavila se k dřevěné židli vedle stolu a otočila se na svého šéfa.

„Takhle?" zeptala se a svěsila ruce podél těla. Ještě stočila pohled na Toma a Miu. Mia se tvářila nijak, ale Tom ji probodával pohledem, jenž ji tolik znepokojoval od prvního dne. Už se na ni několikrát usmál a upřímně, ale ten jeho vážný pohled... měla z něj takový respekt.

„Zkus jít trochu více do prostoru a hoši světlo na naši kolegyni," pokračoval Guillermo s rozkazy. Monserrat se zamračila, neboť to říkal, naprosto nedávalo smysl. Zmateně se tedy posunula více doprostřed.