Při natáčení filmů se stává hodně. Lidé se seznamují, tvoří, poznávají druhé. I z těch nejzatvrzelejších samotářů se občas vyklube přátelská duše, jež jen touží po poznání, ale najít si důvěru, je stojí mnoho.
Monserrat je mladá dívka, je...
„No tak, Mon, vezmi si sukni nebo šaty! Zkus vypadat jako holka!"
„Jdu tam s tebou, tak si nestěžuj a nech mě se obléct normálně," zkřivila zlostně obličej Mon. Mirandiny ruce vyletěly do vzduchu v omluvném gestu. Dobře věděla, že když se Mon naštve, nejde s ní normálně mluvit.
„Fajn, ale jestli tam někoho potkáš..."
„Tak si stěžovat nebudu," doplnila ji Mon. Přešla ke své skříni a vytáhla z ní černé kalhoty a červený rolák s krátkým rukávem. Miranda překvapivě nad její volbou mlčela, a tak se Mon na svou kamarádku podezřívavě zahleděla.
„Co?" zeptala se Mon.
„Co by bylo?"
„No, že mlčíš," řekla. Miranda si oblékla světle modré šaty s dlouhými rukávy.
„Kolikrát jsem ti říkala, že máš skvělé dary a vůbec je nevyužíváš?" optala se s úsměvem.
„Dostkrát?" odtušila Mon, přičemž svou kamarádku propalovala pohledem.
„No, tak potom bys už měla vědět..."
„Mir! Hele, víš co, jdi tam sama. Já na to kašlu," rezignovala Monserrat. Nikdy se necítila mezi kupou lidí, a když nemusela mezi nimi být z povinnosti, davům se vyhýbala.
„Ne, jdeš a tečka." Monserrat se ještě pokusila o poslední zoufalý pohled, ale skrz ledovou stěnu Mirandina obličeje se nedostala, tudíž se vzdala a převlékla se. Na pokyn své kamarádky se od ní nechala jemně nalíčit, zvýraznit řasy, oči a rty rudou rtěnkou. Monserrat si udělala na hlavě drdol, a když už sjížděly výtahem do haly k jídelně, Miranda jí vlasy jemně pocuchala a spustila jemné mladé vlásky, které olemovaly její obličej.
„Cucháš mě!" bránila se Mon.
„Vypadá to sexy," usmála se Miranda a spokojeně se podívala do zrcadla. Monserrat si připadala jako někdo jiný, nebyla to ona. Nesnášela přetvářku, u sebe i u jiných. Sklesle se pousmála a doufala v přežití večera ve zdraví. Už si naplánovala, jak se někam zašije tak, aby ji nikdo neotravoval, a počká na Mirandu, až se pobaví a ona bude mít klid.
Když se usadily u baru, Miranda se hned dala do řeči s kameramany, kteří už netrpělivě očekávali její příchod. Monserrat se opřela o bar a hypnotizovala červené víno v baňaté sklence, kterou občas nechala tekutinu obkroužit po skle, aby se ujistila, že je stále mezi lidmi a nikoli že nesní. Mir se pokoušela rudovlásku vtáhnout do rozhovoru, vždy buď jen přikývla, pousmála se, popřípadě řekla dvě tři slova.
„Kdy že má vůbec přijet?" zaslechla zlomek rozhovoru z druhé strany. Koutkem oka zahlédla dva postarší muže a tři ženy, kteří se věnovali své diskuzi.
„Mia s Jessicou jsou někde venku, Charlie dorazí zítra a Thomas dnes večer. Guill říkal, že měl ještě nějaké povinnosti v Londýně, a tak dorazí o něco později. Nevím, možná už je na pokoji," odpověděla žena s blond vlasy v pečlivě uhlazeném culíku. Všichni vypadali dosti zkušeně a elegantně, podle čehož Mon usoudila, že u filmu budou již dosti dlouho. Vypadali sympaticky, usmívali se, bavili se.
Když už si Monserrat upíjela z asi třetí sklenky vína, odešla Miranda s nějakým mužem tančit na parket do rytmu houpavé melodie.
Co tady vůbec dělám? pomyslela si Monserrat a rozhlédla se kolem sebe po tmavém sále, v jehož středu se tančilo, po krajích seděli lidé a u baru posedávali na vysokých židličkách další. Všechen hluk, vydýchaný vzduch, teplo jí začalo způsobovat bolest hlavy. Mon přivřela oči a zhluboka se nadechla.
Musím na vzduch. Zvedla se z barové stoličky a otočila se, aniž by se rozhlédla. Rukou, ve které stále držela skleničku, vrazila do čísi hrudi a všechen obsah skla rozlila na zářivě bílou košili. Rudá tekutina oblila hruď velmi vysokého muže za doprovodu jejího táhlého prudkého nadechnutí a vytřeštění očí. Pozorovala tekutinu, jak prosakuje až na kůži a obtahuje svaly. Neodvažovala se ani vydechnout, velmi pomalu zvedala svůj pohled po knoflíčcích, které byly u krku rozepnuté, po holé kůži krku, brady, po úzkých rtech, dlouhém špičatém nosu, až k modrošedým očím, které ji svým pohledem hluboko probodávaly.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Já se omlouvám! Nechtěla jsem, mrzí mě to, opravdu. Já... já vám to vyperu, nechtěla, promiňte," spustila a při pohledu toho velikána se propadala do země hanbou. Proč on! Proč on?!
„V pořádku," odvětil a podíval se na svou košili.
„Já se omlouvám, jsem nešika. Já vám to vyperu, koupím vám novou, zaplatím ji," opakovala se a odložila skleničku na bar a pak se opět vrátila očima k jeho tváři.
„Nechte to tak," řekl sametově jemným hlasem, který ji normálně dokázal pohladit na duši, ale v tu chvíli ji svým klidem zabíjel. „Mám kopu jiných. Jednu snad oželím," řekl a trochu se pousmál. Monserrat nakrčila obočí. Čekala cokoliv, že bude křičet, dělat ze sebe hysterku, požadovat novou či po ní bude chtít peníze, ale on se jen pousmál.
„Dobře, tak já už raději jdu, než zase něco zkazím," špitla Monserrat a vytratila se ze sálu, než stačil modroočko jakkoliv zareagovat.
Ani se nenamáhala s výtahem, vyběhla schodiště a zabouchla za sebou dveře pokoje. Zády se opřela o dřevěné dveře a obličej schovala v dlaních.
„Měla jsem tady zůstat! Do háje, proč já... proč on?" Mluvila sama na sebe. Nejhorší na tom všem bylo, že ho uvidí každý den natáčení, na každé hloupé schůzce, při každém stříhání, při každé změně ve scénáři či v plánu. Proč jen musela natrefit zrovna na chlapa, který měl ve filmu hlavní roli? Proč musela oblít vínem někoho, koho uctívá polovina světa, koho si lidé váží a mají ho rádi? Bude si o ní myslet, že je jen hloupá, nešikovná a ještě ke všemu zbabělá husa, která nedokázala dát ani větu do kupy, aniž by se zakoktala. Zavrtěla hlavou a jen doufala, že ji bude prostě ignorovat, dala si sprchu a šla spát.
