Při natáčení filmů se stává hodně. Lidé se seznamují, tvoří, poznávají druhé. I z těch nejzatvrzelejších samotářů se občas vyklube přátelská duše, jež jen touží po poznání, ale najít si důvěru, je stojí mnoho.
Monserrat je mladá dívka, je...
Dopili čaj. Když už vše vypadalo pro oba nadějně, kdy si vcelku normálně povídali, poznávali jeden druhého a Mon se otrkala a začala bortit ledovou stěnu před sebou, položil Tom otázku, která mu již dost dlouho vrtala hlavou.
„Co ty a láska?" Monserrat stáhla bradu nazad a svraštila obočí. Opět pocítila ten osten, jenž ji bodl do srdce při jakékoliv zmínce o její náklonosti k muži.
„Já a láska jsme docela slepé a jaksi k sobě nejdeme," odpověděla náhle chladně.
Tak tady leží onen kámen úrazu, řekl si v duchu. „Pročpak?"
„Řekněme, že si prostě neumím vybrat," odsekla. Tom se zamračil.
„Špatné zkušenosti?" vyslýchal přesto dál a odhodlaně, i když tušil, že by neměl.
„Tome, omluv mě, ale zas tak moc se neznáme. Prostě se stalo pár věcí, na které vzpomínat opravdu nechci a už vůbec nemám zájem se o ně šířit s někým, kdo naprosto nemůže chápat, co se stalo, a kdyby jen, nebudu se svěřovat muži, kterého znám sotva druhý den," řekla a pomalu se začala sbírat od stolu.
„Monserrat, promiň. Netušil jsem, že se tě to takhle dotkne," omlouval se a postavil se ze židle.
„Ne, to je fajn. Už ses zeptal, smůla," řekla a oblékala si kabát.
„Mrzí mě to." Všiml si slziček, které zalily její oči. To asi opravdu přehnal.
„Zaplatím!" zavolala k číšníkovi, který na povel přiběhl, převzal si peníze a s úsměvem se rozloučil.
„Mon," pokoušel se Tom znovu.
„Zapomeň na to," špitla k němu s bolestným pohledem. Z očí jí stekla první slza. Popadla šálu a vyběhla ven. Tom nechal na stole bankovku. Číšník to tehdy v šoku považoval za pouze příliš vysoké spropitné. Vyběhl za ní, ale než za ní stihl zavolat, zmizela už ve dveřích hotelu přes cestu. Rukou si vjel do vlasů, zvedl tvář k nebi a zavřel oči. Už byl tak blízko, začala mu věřit a takhle vše zkazil. Kdyby jen zůstal zticha a bavil se s ní o knihách či Londýně, jak tomu bylo doposud. Ne, Thomas William Hiddleston je sobec a zeptal se, ačkoliv tušil, že otázky na téma láska, jsou v jejím případě tabu. Plácl se po čele a vydal se rozrušeným krokem do hotelu.
Doběhla na svůj pokoj. Shodila ze sebe oblečení a mrskla sebou o měkkou matraci postele. Tento sled událostí jí připadal již jako Deja vu. Vše je relativně fajn, pak se něco pokazí a ona sebou třískne o postel. Přetočila se na záda a zírala do stropu, zaháněla slzy, které pomalu stékaly po jejích bílých spáncích až do rudých vlasů. Znovu na sobě cítila ty ruce. Na jejích stehnech, pažích, břiše, zádech, krku a tvářích. Znovu cítila tu bolest, jež ji sžírala jako kyselina. Měla pocit, že se toho pocitu nikdy nezbaví, že s ní bude až do konce dní. Schoulila se do klubíčka a vzdala všechnu snahu boje proti slzám. Nechala je volně stékat po tvářích, vsakovat se do světlého povlečení, zanechávat po sobě mokré stopy, které za chvíli vyschnou, zatímco se budou tvořit nové. Tiše vzlykla, až jí poskočila ramena. Tolik ji to bolelo. Tehdy přestala tolik slepě důvěřovat i nejbližším. Zavřela oči.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ležela ve svém bytečku v křesle a četla si tak, jako to dělávala každé odpoledne, když došla domů. Na stěnách visely fotky, spousty fotek. Byla na nich ona, Miranda, její bratr a vysoký mladík se zelenýma očima a vlasy, jež jí připomínaly úrodnou hlínu zvlhlou jarním deštěm. Jak ráda se v nich vždy výskala. Jak ráda se dívala do oněch očí. Jak ráda vždy políbila jeho hebké rty. Čekala na něj, až se vrátí domů. Venku zuřila jarní bouřka, blesky metaly ztemnělou oblohu a hromy se ozývaly celým Londýnem. Slyšela cvaknout dveře a následné kroky. Zaklapla knihu a zvedla se z křesla, aby uvítala příchozího. Vyšla na chodbu s úsměvem a s očekáváním. Avšak v okamžiku tušila něco špatného. Místo toho usměvavého dlouhána došel domů naštvaný, snad až zuřivý, muž, jehož oči připomínaly nebe za okny.
„Ramsay? Co se stalo?" zeptala se tiše a udělala k němu dva nejisté kroky.
„Co se stalo?" optal se řečnicky a mrskl po ní pohledem. Couvla od něj, tohle se jí vůbec nelíbilo. „Kolikrát jsi mi říkala, že mě miluješ? Hm?"
„O co jde? Co se stalo?" vyhrkla nervózně. Popošel k ní a chytil ji za paže, načež ji bolestivě přirazil ke zdi.
„Monserrat, nehraj na mě nic! Myslíš si, že ze mě můžeš dělat idiota? Myslela sis, že na to nepřijdu?" křikl jí do obličeje. Ucítila štiplavý zápach alkoholu, sic ho nebylo moc. Nakrčila čelo a zpříma se mu podívala do očí.
„Netuším, o čem mluvíš."
„Jsi jen děvka. Viděli tě s někým jiným," prsknul.
„Co to meleš? Nic jsem neudělala! Kdo by mě měl vidět? S kým?"
„To je jedno. Zapíráš, Mon? Myslel jsem, že jsi vždycky ta hodná spravedlivá holka," řekl naráz klidně a zvedl jedno obočí. Po těle jí přeběhl mráz, zanechával za sebou husí kůži.
„Myslíš si, že jsem tě podvedla?" optala se nechápavě.
„Vím to," řekl a naklonil se k ní, neboť byl o hlavu vyšší než ona.
„Nikdy bych to neudělala. Neznáš mě? Já tě miluju," šeptla. V očích ji už štípaly slzy, ačkoliv netušila, či to bylo křivdou nebo strachem. Bála se ho.
„Kecy, Mon," pousmál se chladně. Srdce jí začalo silně tlouct o žebra.
„Já tě miluju," zopakovala a pokoušela se vykroutit jeho rukám, přičemž ji ještě víc stiskl.
„Já už ti nevěřím, Mon. Vždycky jsi byla ta správná, ale myslím si, že ses jen přetvařovala. S tvou tvářičkou by to nebylo tak těžké."
„Pusť mě," řekla výhružně a pevným hlasem.
„Ne, Mon... Víš co? Nebyl jsem ty dva roky až moc hodný já? Chybí ti pevná ruka," šeptl a svou tvář přiblížil ještě víc k té její.
„Nech mě, jsi opilý. Pusť!" Pokoušela se mu vzpírat. Byla však úplně bezmocná.
„Mon, sklapni," upozornil ji. Bezmocně se mu podívala do očí s obrovským strachem. Hledala v jeho tváři ten úsměv, toho milého muže, kterého tolik milovala. Jen se chladně pousmál, popadl ji za vlasy a vlekl ji přes chodbu k ložnici. S křikem ho klopýtavě následovala. Neměla šanci vykroutit se mu.
„Ramsay! Prosím, pusť mě! Pusť mě!" křičela po něm.
„Mlč!" hrkl po ní a přitáhl si její tvář k té své. „Mlč a nebude to tak hrozné," řekl varovně a přejel jí palcem po tváři, přičemž utřel jednu velkou slzu. Cítila bezmoc, strach, zradu, bolest.
„Ramsay, prosím. Nic jsem neudělala," šeptla a svraštila obočí k sobě.
„Nevěřím ti," šeptl on a otevřel dveře do ložnice.
