I know I can't, but I love you

27.část

27.část

*Pohled Elizabeth*

V noci mě probudilo Louisovo hlasité Ne, El, ne! Prosím ne! Otočila jsem se k němu a pohladila ho po potem zmáčených vlasech.

,,Louisi.“ oslovila jsem ho jemně. Ale stále pokračoval ve svém mumlání. Proto jsem ho chytila za ramena a pořádně zatřásla.

,,Louisi! Probuď se! Je to jenom sen.“ řekla jsem už hlasitěji. Teprve teď přestal žvatlat, prudce otevřel oči a posadil se. Zběsile se rozhlížel a když jeho pohled skončil na mě, stále ho držící za ramena, nadechl se a do očí se mu natlačily slzy. Pevně jsem ho objala, když se po jeho tváři začaly kutálet první slzy.

,,Ššš, Louisi. Byl to jen sen.“ konejšila jsem ho, zatímco mi vzlykal do ramene. Prsty jsem mu projížděla vlasy, které mu trčely do všech světových stran. Pevně mě svíral a žmoulal mi tričko, a jeho tělo se otřásalo vzlyky.

,,Lou, zlato. Co se ti zdálo?“ začala jsem opatrně. Jenom popotáhl a zabořil mi hlavu do krku, kde se dobře schoval za mé vlasy. Hladila jsem ho po zádech a po pár minutách už neplakal. Jenom lehce oddechoval.

,,Louisi?“ ozvala jsem se.

,,Hmm?“ zahučel.

,,Povíš mi, co se ti zdálo?“ zeptala jsem se opatrně. Pomalu se odtáhl a červenýma očima od pláče se na mě podíval.

,,Zdálo se mi, že jsi rodila.“ řekl a sklopil pohled na moje břicho.

,,A to je tak hrozný?“ nechápala jsem.

,,To není všechno.“ řekl ještě a podíval se na mě. ,,Umřela jsi.“ Jakmile to dořekl, schoval se zase pod mé vlasy a pevně mě držel. Jako by mě už nikdy nechtěl pustit.

,,Oh, Louisi. To se nestane. Neboj se. Všechno bude v pořádku.“ Uvědomila jsem si, že tohle samé říkal před pár hodinami Louis mě. Jaký je život ironický.

,,Pojď si znovu lehnout, ano?“ řekl jsem a jemně ho od sebe odtáhla. Zahučel do nadýchaných polštářů. Přikryla jsem ho dekou a nahla se nad něj, abych mu dala pusu na čelo. Ale ucukl a moje rty přistály na jeho. Okamžitě mě začal líbat a já jenom spolupracovala. Po chvíli jsem se zadýchaně odtáhla. Usmála jsem se na něj a začala se přesouvat pryč z postele. Ale Louis mě zadržel rychlým chytnutím za zápěstí.

,,Kam jdeš? Nechoď nikam, prosím.“ řekl se štěněčím pohledem.

,,Jdu jenom na záchod, Louisi.“ zasmála jsem se a ruku mu vykroutila. ,,Hned jsem zpátky.“ Nechal mě jít. Po cestě jsem si vzala telefon. Tři nepřijaté hovory a čtyři zprávy. Všechno od Eleanor. Otevřela jsem první esemesku. ‘Máme problém.‘ stálo v něm. Nechápavě jsem otevřela další. ‘Simon něco tuší.‘ A sakra. Tak to je problém. Další zpráva mě pobavila. ‘Přestaňte šukat a laskavě mi zvedni telefon!!‘ Musela jsem se zasmát. Další přišla o hodinu později. ‘Jak chceš. Ale pak se nediv, až nás zítra navštíví strýček Simon.‘ Sevřel se mi žaludek. Podívala jsem se na hodiny v telefonu. Půl druhé ráno. Povzdechla jsem si. Teď stejně spí. Zavolám jí zítra. No, vlastně už dneska. Telefon jsem zase vypla a opustila koupelnu. Můj pohled padl na hromádku neštěstí, jménem Louis. Byl stočený do klubíčka a zabalený v dece. Pravidelně oddechoval, takže jsem usoudila, že už spí. Pomalu jsem si lehla k němu a okamžitě upadla do tvrdého spánku.

Ráno mě probudilo klepání na dveře. Vlastně spíš bušení. Neohrabaně jsem vstala a pomalým zombie krokem jsem se vydala ke dveřím.

,,Copak hoří?“ říkala jsem si pro sebe. Když jsem došla ke dveřím a koukla se kdo klepe, žaludek se mi stáhl a já málem omdlela. Otočila jsem se a utíkala jsem zpátky do pokoje. Zatímco jsem se navlékala do džín a Louisova trika, hodila jsem po něm jeho oblečení.