I know I can't, but I love you

10.část

10.část

Zaparkovali jsme u jakéhosi chrámu v centru Londýna. Jednou jsem tu byla s předchozí rodinou, protože byli silně věřící. Ale já ne. Takže jsem od něj rychle odvrátila pohled a vystoupila z auta za Louisem. Ten už na mě čekal na chodníku s nataženou rukou. Jenom jsem se na něj smutně usmála a on ruku stáhl a strčil si jí do kapsy. Chvíli jsme šli mlčky. Pak se zastavil před nějakým obchodem. Zvedla jsem hlavu a přečetla si název. Starbucks.

,,Dáme si na zahřátí kafe?“ Obloha se sice už vyjasnila, ale pořád bylo chladno.

,,Už jsem měla. Ale ty si klidně dej.“ pobídla jsem ho.

,,Tak si dej alespoň čaj. Tady je dokonalej. Jako ty.“ vydechl. Moje tváře se začaly červenat a nebylo to kvůli ranní zimě.

,,Louisi –“ začala jsem, ale on mě umlčel zvednutím ruky.

,,Chápu, žádná láska a vztahy.“ zopakoval moje slova z rána. Přikývla jsem.

,,Hele, pojďme si dát ten čaj, ano?“ vybídla jsem ho a zatáhla ho do teplého obchodu. Usmál se. O pár minut později jsme stáli opět venku a pevně svírali teplé kelímky. Opatrně jsem se napila horkého čaje a zavřela oči. Opravdu byl dokonalý.

,,Tak co chceš dělat?“ vytrhl mě z mých úvah Louisův hlas. Pokrčila jsem rameny.

,,Byl to tvůj nápad. Myslela jsem, že máš nějaký plán.“ ohradila jsem se. Zasmál se tichým smíchem. Oči mu zajiskřili vzrušením.

,,Co je?“ zeptala jsem se s širokým úsměvem. Rychle své vzrušení uklidnil.

,,Nic.“ odvětil rychle. ,,Už vím kam tě vezmu.“ řekl tajemně. Opatrně mě vzal za ruku. Tentokrát jsem nic nenamítala. I přes pevné svírání kelímku, o kterém by se dalo říct, že je přímo horký, moje ruce zůstávali zmrzlé. Měla jsem pocit, že mi za chvíli upadnou. A proto jsem nic nenamítala, když mě teplou rukou vzal za tu mojí. Když se naše ruce dotkli, tělem mi projelo vzrušení. Louise se nevěřícně podíval na naše propletené ruce a zvedl ke mě své šedé oči, které mi způsobovali podlamování kolen.

Po cestě k Louisovu zatajovanému místu jsme se smáli. Lidé okolo na nás vrhali nechápavý pohled. Ale nám to bylo jedno. Smáli jsme dokonce věcem, které nebyli vtipné. Stačila blízkost toho druhého. Právě tohle je ten důvod, proč se s ním nechci zaplést. Nechci hloupou láskou zničit tohle jedinečné přátelství.

,,Tak jsme tady.“ řekl Louis a ukázal před sebe. Zvedla jsem pohled na obrovské točící kolo. London Eye. Úžasem jsem vydechla. Už dávno předtím jsem chtěla tuhle chloubu Velké Británie navštívit, ale nikdy nebyla příležitost nebo peníze. A teď tu příležitost a peníze jsou, jako bonus k tomu je skvělej kluk. Originální balení, rychlá nabídka. Využijte jí, dokud to jde. Nahlas jsem se radostí zasmála a spěchala k chlápkovi prodávající lístky. Táhla jsem za sebou smějícího se Louise. Koupil lístky a chlápek nás pustil do kabiny. Jelikož bylo půl desátý ráno a k tomu sobota, většina londýnských obyvatel byla zalezlá doma ve svých postelích. Takže kromě zamilovaného páru, na druhé straně kabiny jsme tam byli sami. Kabina sebou cukla a kolo se začalo točit. Natiskla jsem se k oknu a vychutnávala jsem si pohled na mlhou zahalený Londýn a okolní městečka. Dokonalý začátek dne.

Pak jsem ucítila pevné ruce, omotávající se kolem mého pasu. Otočila jsem se a ruce jsem mu položila na ramena. Ale ne kvůli tomu, abych ho odstrčila. Ale abych se na něj následně přitiskla a vlepila mu dlouhý polibek na tvář.

,,Děkuju.“ vydechla jsem. Usmál se, přitáhl si mě blíž a pevně mě objal. Po tváři se mi skutálela slza. Rychle jsem si jí utřela hřbetem ruky, aby to nepoznal. Ale naneštěstí, poznal to.

,,Ty pláčeš?“ Jenom jsem zakroutila hlavou, ale další zrádná slza přetekla. Setřel mi jí palcem.

,,Co se stalo?“ zeptal se starostlivě a přímo se do mě vpíjel pohledem.

,,Já jenom, že tohle pro mě nikdo nikdy neudělal. Je to strašně..milý.“ vydechla jsem a znovu ho objala. Hladil mě po vlasech a cítila jsem, jak mi do vlasů vtiskl lehký polibek.

Po zbytek cesty jsme se jenom koukali z okénka a nemluvili. Měl omotané ruce kolem mého hrudníku a já se o něj opírala. Na zádech jsem cítila jeho tlukoucí srdce a měla jsem pocit, že i naše srdce bily stejně.

 *Louisův pohled*

 Byl jsem překvapený, když mi dala pusu na tvář. A stejně překvapený jsem byl, když kolem mě omotala ruce a přitiskla se na mě. Říkal jsem si: Co když to, co říkala ráno nemyslela vážně? Co když ke mě něco cítí? Ale na všechny tyhle otázky jsem našel stejnou odpověď, jakmile jsme vystoupili. Všechno bylo stejné jako předtím. Udržovala si ode mě odstup. Snažila se nezavadit o mě ani pohledem. Takže ne. Odpověď byla ne. To co říkala ráno myslela naprosto vážně. A ne. Necítí ke mě nic. Jenom si takhle se mnou hraje. Chce abych po ní toužil ještě víc, než teď. Ale pak se to zvrtlo.

Uslyšel jsem je ještě dřív než uviděl. Slyšel jsem pronikavý výkřik od opodál stojících dívek.

,,Ó můj bože!!“ vykřikla. ,,To je Louis Tomlinson!! Z One Direction!!“ Pár vteřin na to, se přímo proti mě rozeběhla spolu s dalšíma dvěma holkama. Koutkem oka jsem spatřil vystrašený výraz El. Popadl jsem jí za ruku a utíkal jsem. Utíkal jsem jak nejrychleji jsem mohl. Nebral jsem ohledy na ostatní lidi, kteří jenom nechápavě koukali. Nebral jsem ohledy na za mnou vyděšenou El, která teď plakala.

,,Louisi! Já už nemůžu!“ vykřikla za mnou. Ale já jí nevnímal. Dál jsem jí za sebou táhl. Protože možnost, že by nás dohnali s sebou přinášela nebezpečí. A to takové, že uvidí El, začnou jí považovat za mou přítelkyni, vyhledají si kontakt na ní a budou jí vyhrožovat a posílat nenávistné vzkazy. A ještě jestli to jsou takzvané ‚Louis girls‘. Pak by to bylo o mnoho horší. A to jsem nemohl dovolit. Takže jsem běžel hlava nehlava, kličkoval jsem jako střelený zajíc a táhl plačící El za sebou. V jedné ulici jsem rychle zabočil do vedlejší a slepé uličky a spolu s El jsem se ukryl za velkým kontejnerem. Pištící holky jenom proběhly a utíkaly dál. Zběsile jsem dýchal, abych se uklidnil a sesunul se vedle kontejneru. El stále plakala, ale schovala si obličej do dlaní. Zřejmě proto, abych jí neviděl. Ale já se jenom natáhl a stáhl jí ruce z obličeje. Znaveně mi položila hlavu na hrudník a já sledoval jak se jí nadzvedává hlava spolu s mým tělem. O pár minut později jsme byli oba dva vydýchaní dost na to, abychom se postavili. Pomohl jsem jí zvednout se, ale ona ještě zavrávorala. Pevně jsem jí chytil pod rukama a vytáhl jí na nohy. Opřela se o zeď a já se natiskl na ní. Zhluboka jsem se jí zadíval do očí. Zrovna teď jsem měl strašnou chuť políbit jí. Měl jsem chuť ochutnat její rty. Ale ona byla teď zakázané ovoce a já to chtěl respektovat. Očividně myslela na to samé, protože se mi upřeně dívala na ústa. Lehce jsem se přiblížil a tím jsem jí vytrhl z transu. Vymanila se z mého sevření a přešla na druhou stranu uličky. Následoval jsem jí.

,,Louisi, prosím ne.“ řekla, když viděla, že se jí chci dotknout. ,,Nedělej to ještě těžší.“ prosila mě.

,,A co? Co nemám dělat ještě těžší? Už tak to je těžký.“ namítl jsem. Nechápavě se na mě koukla. Znělo to jako bych říkal, že jí miluju. Zavřela oči a zavrtěla hlavou.

,,Louisi prosím. Vážím si tě moc na to, abych to něčím takovým zkazila. Nesmíš se do mě zamilovat. Ani já nesmím.“ Chtěl jsem jí říct, že už je pozdě. Že už jsem se zamiloval. Ale radši jsem to zamítl. ,,Prosím, Louisi. Nesmíš.“ zašeptala nakonec. Přikývl jsem a spolkl knedlík. Začínali se mi do očí hrnout slzy. Zhluboka jsem se nadechl.

,,Zavezl bys mě prosím domů?“ poprosila potichu. Znovu jsem přikývl.

Po cestě jsme nemluvili. Když odcházela, řekl jsem jenom prosté ‘Ahoj‘ a vevnitř se nenáviděl. Dojel jsem k sobě domů a odhodil klíče do mističky. A hned jsem zamířil ke kytaře, která stála v rohu ložnice.