I know I can't, but I love you

9.část

9.část

Místo toho, abych se probudila do prosluněného dne, jako to bývá ve filmech nebo pohádkách, probudila jsem se do pokračování včerejšího dne. Bylo zataženo. Sice nepršelo, ale vypadalo to, že za chvíli začne. Otráveně jsem se otočila na bok a překvapením vyjekla. Vedle mě ležel Louis. Podpíraje si hlavu rukou, upíral na mě oči s drzým úšklebkem.

,,Dobré ráno, sluníčko.“ oslovil mě a já se zachvěla při zvuku jeho hlasu. Usmála jsem se.

,,Dobrý i tobě.“ Jeho oči se smály. Vypadal tak bezstarostně a zároveň tak ztrhaně a utrápeně.

,,Jak jsi se vyspala?“ zeptal se přívětivě. Pokrčila jsem rameny a povzdechla si, při vzpomínce na včerejší večer. Při vzpomínce na opilého a dotěrného Harryho.

,,Ušlo to. Na to, že jsem tady s tebou.“ pronesla jsem žertovně.

,,Hele!“ vykřikl a lehce mě šťouchl do ramene. Pak se jeho ruce přesunuly níž a začal mě lechtat. Začala jsem pištět a smát se. Převalila jsem se na něj, a ruce mu omotala kolem zápěstí. Vlasy mi spadly přes ramena a rozprostřely se po jeho hrudi. Přistihla jsem se, jak uchváceně koukám na jeho odhalené tělo. Měl ho dokonale vypracované. Pustila jsem jednu jeho ruku a opatrně přejela prsty přes jeho vystouplé svaly. Z úst mu vyšel vzdech. Zvedl ke mě uvolněnou ruku a pohladil mě po tváři. Odhrnul mi vlasy z obličeje a já zavřela oči. Tahle situace byla celkem intimní, vzhledem k tomu, že jsem jenom v triku seděla na klukovi, který měl jenom boxerky. Pomalu jsem otevřela oči a uvolnila jsem mu i druhou ruku. Chytil mě za zátylek a stáhl si mě blíž k sobě. Když byli naše rty od sebe jenom pár milimetrů, otočila jsem hlavu a převalila se zpátky. Slyšela jsem jeho povzdech.

,,Stalo se něco?“ zeptal se zklamaně. Zakroutila jsem hlavou. ,,Tak co se stalo? Včera jsi se nechala. Dvakrát.“ řekl a i když jsem k němu byla otočená zády, viděla jsem, jak bezradně pokrčoval ramena. Znovu jsem zakroutila hlavou a rychle se k němu otočila.

,,Ne. Nic se nestalo. Já jenom...Jenom to nechci tímhle pokazit. Nechci...nechci zkazit přátelství. Něco se pokazí a pak to bude všechno v prdeli. Jen abys věděl, párkrát se mi to stalo. Nikdy jsem neměla na kluky štěstí.“ řekla jsem nakonec a sklopila hlavu.

,,Ale kdo říkal, že se to musí pokazit?“ vyhrkl a natáhl se po mé ruce, kterou následně uvěznil mezi svýma. ,,Kdo říkal, že se něco zvorá a pak se to pokazí.“ přemlouval mě. Jenom jsem kroutila hlavou.

,,Nikdo. Ale bývá to tak. A já si tohohle přátelství cením moc na to, aby se to později pokazilo. Jenom mě prosím nenuť.“ ukončila jsem potichu a prosebně se mu podívala do očí. Viděla jsem, jak se mu tam mihla bolest a pak zloba. Ale po chvíli to všechno zmizelo, odevzdaně si povzdechl a sklopil hlavu.

,,Dobře. Nebudu tě do ničeho nutit. Ale kdyby jsi si to rozmyslela, víš, že je moje náruč vždy otevřená.“ řekl. Očividně byl zmatený. Zřejmě se mu často nestávalo, že by ho nějaká holka odmítla. Problém byl v tom, že já nejsem žádná mokrá třináctka. Natáhla jsem se po něm a sevřela ho v pevném objetí. Na to, že byl kluk, byl citlivý a chápavý. Skvělý kamarád.

,,No, máš tu někde koupelnu?“ zeptala jsem se ho, když jsem se odtáhla. Prstem ukázal na dveře za sebou. Vzala jsem si džíny a přešla do koupelny, kterou jsem následně zamkla. Nechtěla jsem nic riskovat. Slyšela jsem, jak se v obýváku rozezněla televize.

Rychle jsem se vysprchovala a stáhla si vlasy do ohonu. Oblékla se a vyšla. Louis byl v kuchyni a zřejmě dělal snídani, poslouchajíc počasí. ‘Rosnička‘ máchala rukama a mráčky se pohybovaly po obrazovce. Říkala, že dnes by mělo být až 25 stupňů.

,,No, moc to na to nevypadá.“ zakřičela jsem směrem k Louisovi. O pár vteřin se jeho hlava objevila mezi dveřma.

,,Ježiši, ty už seš tady? Nebylo to nějak rychlý.“ Pokrčila jsem rameny a dál se věnovala televizi.

,,Hele, když má být 25 stupňů, nechceš jít prozkoumat centrum Londýna?“ zeptal se v průběhu snídaně. Jelikož ráno nesnídám, popíjela jsem kafe a užívala si pocit stékající teplé tekutiny do žaludku. Pokrčila jsem rameny. Opět.

,,Klidně. A nemáte dneska něco v plánu? Myslím tím s klukama.“ ujišťovala jsem se. Nechtěla jsem, abych ho odtáhl od skupiny a oni na mě byli potom naštvaní.

,,Ne.“ zavrtěl rázně hlavou a jeho vlasy se rozhýbaly spolu s ním. ,,Dneska mám celý den volno.“ řekl s širokým úsměvem.

,,Tak fajn. Půjdeme prozkoumat kouzlo Londýna.“ řekla jsem a zvedla se.

,,Kam jdeš?“

,,Jdu napsat Anne.“ vysvětlila jsem. Jakmile jsem vstoupila do kuchyně, objevil se na telefonu příchozí hovor. Anne. Rychle jsem zmáčkla tlačítko přijmout a přiložila si telefon k uchu.

,,Ano Anne?“ ozvala jsem se do telefonu.

,,Elizabeth? Proboha kde jsi. Ráno jdu k tobě do pokoje a ty nikde. Harryho jsem našla v kocovině ležet na půdě. Co se stalo?“ vyváděla do telefonu. Začalo se mi těžce dýchat. Mám jí to říct a způsobit Harrymu potíže, a nebo si něco vymyslet a lhát jí. Rozhodla jsem se pro druhou možnost.

,,No já..v noci jsem se šla projít a po cestě jsem potkala Louise. Šli jsme na kafe a já jsem byla unavená na to, abych šla domů, takže mi nabídl, že můžu přespat u něj. Samozřejmě jsem spala na gauči.“ dodala jsem rychle. Slyšela jsem povzdech.

,,Dobře. A co budete teď dělat?“ zeptala se pomalu.

,,Jenom nás napadlo, že půjdeme prozkoumat Londýn a tak. Co jsi si proboha myslela?“ vyjekla jsem.

,,No nic, neboj se. Nechceš si skočit domů pro nějaké peníze, nebo tak?“

,,Já nevím.“ řekla jsem rychle, když jsem si uvědomila, že bych se setkala s Harrym.

,,Nemusí.“ uslyšela jsem za sebou a rychle se otočila. Anne se v telefonu zasmála.

,,Ahoj Louisi.“ zakřičela.

,,Ahoj Anne!“ zakřičel zpátky.

,,No dobře. A nechceš něco? Třeba, půjčit auto nebo tak.“ zeptala se ještě, ale já jsem jí neslyšela. Protože mi Louis opatrně odhrnul vlasy a lehce tiskl své rty k mojí pokožce na krku. Instinktivně jsem naklonila hlavu na stranu a slastně zavřela oči. Louis se zasmál.

,,Elizabeth! Jseš tam.“ To mě vrátilo zpátky do reality a prudce jsem narovnala krk.

,,Ehm, promiň. Co jsi říkala?“ zeptala jsem se a vehementně se snažila ignorovat Louisův tichý smích za mnou.

,,Jestli nechceš půjčit auto, nebo tak.“ zopakovala.

,,Ne, to je v pořádku. Děkuju. Měj se.“ řekla jsem a ukončila hovor.

Otočila jsem se na smějícího Louise a rázně prošla okolo něj. Okamžitě se přestal smát.

,,Omlouvám se.“  vyhrkl, ale stále se smál.

,,Za co?“ hrála jsem hloupou. Jenom se nechápavě zamračil, ale neřešil to.

Sbalila jsem si věci, co jsem si k němu přinesla, zahrnující jenom telefon, klíče a prázdnou peněženku. On si vzal stejné věci až na to, že jeho peněženka nejspíš přetékala.

Vyrazili jsme do ulic rušného Londýna.