I know I can't, but I love you

2.část

2.část

 Byl to TEN Harry. Ten z tý Lindiny kapely. Z té kapely, kterou jsem tak nesnášela. Ale nedala jsem to na sobě znát. Jenom jsem se usmívala.
,,Ahoj, já jsem Gemma. Sice už bydlím se svým přítelem ve svým bytě, ale chodím sem poměrně často. Takže se budeme vídat. Doufám, že spolu budeme vycházet,“ řekla a objala mě. Strašně hezky voněla. Zajímalo by mě čím.
,,Já jsem Robin. Annin manžel. Vítám tě do rodiny,“ řekl a potřásl mi rukou. Stále jsem se usmívala. I když ke mně přistoupil Harry.
,,Já jsem Harry.“ To bylo všechno. Nic víc neřekl.
,,Harolde!“ okřikla ho Anne.
,,No co. Nemám jí co říct,“ rozmáchl se rukama. Povzdechl si. ,,Jsem Harry. Doufám, že spolu budeme vycházet,“ řekl jízlivě a ušklíbl se.
,,Já vám děkuju. Budu se chovat jak nejlíp budu umět. Doufám, že se mnou budete spokojení," řekla jsem s širokým úsměvem a snažila se vyhýbat Harryho pronikavému pohledu.
,,Harry, zaveď Elizabeth do jejího pokoje,“ přikázal mu Robin. Harry jenom otráveně prokroutil oči, ale naznačil mi, abych šla za ním. Prošli jsme celý barák a došli do druhého patra. Bylo tam několik dveří. Harry mě zavedl k těm posledním. Otevřel je a já okouzleně vydechla. Ten pokoj byl naprosto perfektní. Byla tam veliká postel, která vypadala tak pohodlně, že jsem měla sto chutí rozeběhnout se k ní a zavrtat se do měkkých polštářů. Pár metrů od postele byl stolek s velkým zrcadlem. A vedle něj byla velikánská skříň. Sice nevím, co si do ní dám, ale co. A naproti posteli bylo veliké okno, kterým jsem viděla na zahradu. Prostě pokoj jako z pohádky.
,,No, tak se zabydli. Vedle tebe mám pokoj já. Kdybys něco chtěla, tak za mnou nechoď,“ řekl nepříjemně.
,,Harry,“ zastavila jsem ho. Otráveně se otočil.
,,Co?“
,,Proč jseš na mě tak nepříjemnej? Vždyť mě neznáš. A už jseš ke mně takovej,“ obvinila jsem ho.
,,Protože mi přijdeš povědomá. Sice nevím odkaď, ale neznám tě z příjemného místa. Myslím si, že seš typ děvky. A nelíbí se mi, že jseš pod jednou střechou jako moje rodina,“ řekl příkře.
,,Harry! To si děláš srandu ne?“ okřikl ho někdo z chodby. Hodil na mě poslední znechucený výraz, odfrkl si a odešel. Do pokoje vešla Gemma. Měla jsem slzy v očích. Jak to může říct o někom, koho vůbec nezná? I když, já radši mlčim. Neznám jejich skupinu a taky je urážim. Ale to co mi řekl, hodně zabolelo.
,,Jsi v pořádku? Nevšímej si ho. Je to blb,“ řekla a já se usmála. Gemma je opak Harryho. Je milá a usměvavá. ,,Nemůže se srovnat s tím, že už není mazánek rodiny. A navíc je to namyšlená celebrita.“ Zasmála se. Ochable jsem zvedla koutky.
,,Chceš pomoct s vybalováním?“ nabídla se.
,,No, já vlastně nemám moc co vybalovat. Přijde mi, že ta skříň je moc velká. Tolik věcí jsem nikdy neměla a taky mít nikdy nebudu,“ řekla jsem a ukázala na svojí malou tašku. Vykulila oči.
,,To je všechno co máš?“ zeptala se nevěřícně. Pokrčila jsem rameny.
,,Tak to musíme napravit.“ Chytla mě za ruku a táhla mě dolů.
,,Mami?!“ zakřičela do obýváku.
,,Ano zlato?“ ozvalo se.
,,Půjčim si auto. Jedem s Bety nakupovat,“ oznámila jenom.
,,Dobře. Buď opatrná.“ Gemma vzala klíčky z věšáku a zamířila ke stejnému autu, kterým jsme přijely. Sedla si za volant a já vedle ní. Zbytek dne jsme procouraly po různých obchodech. Přišlo mi, že procházíme nejdražšími ulicemi téhle země. Ceny věcí byli ohromné, ale jí to očividně nedělalo potíže. Pořád mi ukazovala, co by mi slušelo, donutila mě obléct si to a pak mi to koupila. A když jsme se vrátily, měly jsme obě dvě ruce plné tašek. Zalezla si se mnou do pokoje a tam jsme si to znovu oblékaly a pak uklízely do skříně. Takovou zábavu jsem hodně dlouho nezažila.
,,Hele Gem,“ oslovila jsem jí zdrobnělinou, kterou chtěla abych jí říkala. Zvedla hlavu od bot, které si zrovna zkoušela.
,,Chová se Harry takhle normálně?“ zeptala jsem si. I když to na mě nebylo vidět, celý den jsem myslela na Harryho chování.
,,Ne. Víš, on je velice citlivý člověk. Hodně mu záleží na rodině a přátelích a když se mu nelíbí, jak se k nim někdo chová, dává to hlasitě najevo.“
,,Ale vždyť já se chovám k vaší rodině normálně. Nebo ne?“
,,Ke svojí rodině,“ opravila mě. ,,Tohle nechápu. Ale třeba to nový způsob poznávání lidí. Urážet je do děvek a tak. Ale jeho to přejde. Život s ním, je jako na horské dráze. Jednou jseš nahoře a jednou dole. Ale vždycky ho to přejde. Takže se neboj. On si k tobě časem najde cestu. Ale musíš mu dát čas,“ řekla vážně, ale pak se jí vzrušeně zablýsklo v očích.
,,Pojď, něco ti ukážu,“ řekla, chytla mě za ruku a vzala mě do třetího patra, kde mi málem vypadly oči z důlků.