Nikdy na tebe nezapomenu (Pozastaveno)

17.část

„Ehm .... ehm" odkašlal jsem si, aby si mě všimla. Hned zbystřila a rychle se posadila. Přisedl jsem si k ní a vzal jí za ruku. Začal jsem jí zkoumat každý detail ruky.

„Co potřebuješ?" zeptala se zvědavě a vytrhla mi její . Kouknul jsem jí do jejích hnědých očí a dal jí pramínek vlasů za ucho. Trochu se začervenala, ale pořád jsme udržovali oční kontakt.

„Měla by si zavolat Mikovi, aby se o tebe nebál" snažil jsem se, aby to vyznělo neutrálně. Asi se mi moc nepovedlo, protože se na mě podívala naštvaným pohledem, který jsem už znal.

„Ok. Podej mi telefon, prosím. Já nevím, kde mám mobil" neochotně jsem si výtáhl z kapsy mobil a podal jí ho. Chvíli zkoušela zjistit moje heslo, ale po několika pokusech jsem jí ho namačkal radši sám. Chvíli přemýšlela, ale pak začala naťukávat telefonní číslo. Dala si mobil k uchu a ten začal vyzvánět. Pozoroval jsem jí, jak se kouše do spodního rtu. Když je nervózní, tak je roztomilá. Ještě asi 10 sekund čekala a pak jí to zvednul.

„Ahoj broučku" začala, ale nejspíše jí přerušil. Chvíli byla ticho a poslouchala, co jí říká osoba na druhé straně. Povídal docela dlouho a já už jsem jí chtěl ten mobil vzít a aspoň na chvíli ho umlčet. Už jsem se chtěl zvedat, když v tom promluvila ona.

„Ano, jsem v pořádku. Nic se nestalo. Jen přijeď na Blue Street 69, budeme tě čekat. Ahoj a miluju tě." snažila se, aby to vyznělo klidně. Chvíli jsem jí pozoroval a pak mi vrazila mobil do rukou a spadla na postel. Dala si obličej do dlaní a hlasitě vydechla.

„Proč mu lžeš?" zeptal jsem se zvědavě, na což ona zareagovala škubnutím a tázavým výrazem.

„Jak to myslíš?" vyprskla na mě rozčíleně. Věděla o čem mluvím, ale nechtěla to přiznat.

„Proč mu lžeš? Oba víme, že ho nemiluješ."