Vysvětlení

613 48 1
                                    

Byl to démon. Celý ten rok, který si nepamatuju, jsem byla posedlá démonem. Nemůžu tomu uvěřit. Cestovala jsem po světě a hledala pět Královských kamenů.

Kdysi dávno, když ještě démoni měli svá těla, prý jedna čarodějka vymyslela kletbu, díky níž se z nich stala pouhá myšlenka bez tělesné schránky. Použila k tomu pět drahokamů, jež byly jedinými exempláři na světě. Protože nic není dokonalé, démoni mohli své tělo získat zpět. Museli najít nějakého opravdu silného člověka, který by vydržel být posedlý celou dobu, co démon hledal Kameny. Už to bylo samo o sobě těžké, protože démoni se neumí o lidské tělo starat, takže jim většinou umře. A i kdyby to dokázali, dlouhou dobou posedlosti se člověk také může poničit. A přestože by se jim podařilo najít všech pět Kamenů s jedním živým tělem, museli provést krvavý rituál. Démoni při pohledu na krev šílí touhou zabíjet, takže nebylo pravděpodobné, že posedlý člověk vydrží až do úplného konce. Je tedy téměř nemožné, aby démon získal svoje tělo zpět. Téměř.

A přece se tak stalo.

To všechno mi řekl Christopher, se kterým se teď setkávám. Když jsem se ho zeptala, jak do toho všeho zapadá on, řekl mi: ,,Já jsem jen náhodný přihlížející. Potkal jsem tě a pak tě sledoval." Nic jiného mi k tomu nechtěl říct.

,,Jde o to, Ain, že teď je ten démon mnohem silnější a má víc schopností. Začne zabíjet všechny nevinné lidi a bude se snažit podrobit si všechno a všechny na světě. Nevím, jestli se dá porazit, ale kdyby jo, nejspíš to dokážeš jenom ty."

,,Proč já?" byla jsem z toho celá zoufalá. Nechci být nějaká superhrdinka, co zachrání celou planetu.

,,V jeho těle je teď tvoje krev," pokrčil rameny, jako by tohle všechno bylo naprosto normální. ,,Problém ale je, že umíráš."

,,Jak jako umírám? Vždyť jsem živá!"

,,Byla jsi posedlá moc dlouho. Copak si nepamatuješ, jak ti přestaly fungovat nohy? Řekl bych, že se ti podobné věci budou stávat stále častěji a častěji, až jednou prostě usneš a už se nevzbudíš." Tohle na mě bylo moc. Vždycky jsem věděla, že můžu umřít, jasně, vždyť jsem zaklínačka, ale... když je to jistý... Cítila jsem se, jako kdyby mě někdo pořádně praštil do hrudi a já se nemohla nadechnout. Už jsem měla Christophera dost. Jak to může všechno vědět? Nedá se mu věřit. Tak jsem odešla.

Jenže on věděl, kde bydlím. Šel za mnou a přednesl mi svůj návrh: ,,Víš, mohl bych ti pomoct. Proto tady jsem. Nemusíš umřít, když mě necháš tě zachránit... Když tě kousnu, uzdravíš se."

,,A stane se ze mě upír," odsekla jsem mu.

,,Ale neumřeš a budeš ho moct porazit."

,,Nemám zájem," řekla jsem a zabouchla mu před nosem. Myslela jsem, že už ho nikdy nevidím, ale to jsem se spletla.

...

,,No tak, Ain, neflákej se!" Co? Já a flákat? To si dělá srandu, ne? To kvůli němu tady stojím se zavázanýma rukama a umírám vyčerpáním. Nevíme, jak můžu bojovat proti tomu zpropadenýmu démonovi, tak zatím cvičím boj s různými znevýhodněními.

,,Počkej, už nemůžu," zafuním, když vidím jak se rozpřahuje k další ráně.

,,A myslíš, že jemu to bude vadit?" zamračí se Christopher.

,,Ne, ale taky by mu nevadilo, kdybych se utrénovala k smrti," zavrčím na něj.

,,Kdybys mě nechala..." vím, co mi chce navrhnout, tak ho přeruším.

,,Ne! Ty ze mě neuděláš upíra a už to nebudeme dál rozebírat!"

Přiznávám, poslední dobou to za nic nestojí a ani to moc nedává smysl. Jenže popravdě už mě psaní tohohle příběhu nebaví, ale nechci to nechat nedokončené, tak se pořád nutím psát dál a vidíte výsledek. Všechno to mám vymyšlený a propracovaný, ale napsaný to prostě ještě nemám:( Ale jinak díky všem, že to čtěte, hvězdičkujete a komentujete:)

ZaklínačkaWhere stories live. Discover now