Zaklínačka

Konec dobrý, všechno dobré

,,Vysvětlíš mi to s těma lovcema?" zeptám se Tamary, jak tam tak stojíme u hořícího hrobu.

,,Jo, ale nejdřív...," zaposlouchá se. Zaslechnu policejní houkačky. Někdo si nás nejspíš všiml. ,,Poběž!"

Popadneme batohy a dáme se na úprk. Musím přiznat, že jsem se začala bavit. Duch, který nás chce zabít? Pohoda. Policie, která nás chce zatknout za žhářství? Žádný problém. Potichu se zasměju, i když na tom není nic vtipného. To bude asi tím adrenalinem.

Doběhneme na silnici k nějakému autu. Tamara vytáhne klíčky a nastoupí. Vlezu na sedadlo spolujezdce.

,,Takže, kde jsme to byly?" zeptá se, jakoby tohle dělala každý den. Možná, že jo. ,,Jo, už vím. Lovci. Myslela jsem, že vědmáci o nás ví."

Vyzní to trochu jako otázka, tak řeknu: ,,No, možná ano, ale já jsem zjistila, že jsem zaklínačka teprve nedávno, takže některé věci vůbec nevím."

,,Aha. No je to docela jednoduchý. Vědmákem se narodíš, takže máš na lov geny. Lovci jsou normální lidé, kteří se z nějakého důvodu dozvěděli o příšerách a rozhodli se, že je taky budou lovit. V podstatě je to to samý, ale zaklínači jsou většinou lepší a míň umíraj, protože se pro lov narodili."

Tamara zaparkuje před hotelem, kde jsem ubytovaná. ,,Jak jsi věděla, kde bydlím?" zarazím se.

,,Když jsme se poprvý potkaly, vyšla jsi z těchto dveří," ukáže na dveře hotelu a protočí očima.

,,To je pravda," uznám a vystoupím. Už chci odejít, ale pak si na něco vzpomenu a zaklepu jí na okénko. Když ho stáhne dolů, řeknu jí: ,,Příště radši méně mluv a třeba neumřeš," usměju se na ni a odejdu.

O pár dnů později se s rodinou vrátím domů do Ameriky. Hned po příjezdu jdu navštívit obyvatele Útočiště. Už se u Thomsona moc neučím, spíš bojuju, jelikož boj mi zachrání život častěji než vědomosti a navíc Thomson říká, že základy už mám a dál se můžu vzdělávat sama a že žádný zaklínač stejně nikdy nebude vědět všechno.

Zazvoním, ale nikdo mi neotevře. Zmáčknu zvonek ještě jednou, ale když se nic nestane, zkusím kliku. Je odemčeno, takže někdo je určitě uvnitř.

,,Haló?" je tu podivné ticho. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, ještě jsem nikdy nezažila, že by vila byla prázdná. Něco zaskřípe o podlahu a ze salonku vyjede Pat na vozíčku.

,,Jé, Pat, co se ti stalo?" vyhrknu překvapeně a přispěchám k ní.

,,Skřet," zašklebí se. ,,Nechal vybuchnout dům a mně to zavalilo nohy," posmutní. ,,Už se nikdy nepostavím."

Nevím, co jí na to říct, protože spravit to už nemůžu. Když uvidíme můj výraz, falešně se zasměje a řekne: ,,Nelituj mě, není to tak hrozné. Mám teď spoustu času na jiné věci. Začala jsem teď studovat léčivé byliny a taky bych chtěla napsat nějakou zaklínačskou knihu. Znám muže, který tyhle věci vydává. A taky teď hodně maluju, myslím, že mi to docela jde," povzdechne si a podívá se na mě. ,,Nestůj tam tak a pojď si sednout."

Nedokážu si představit, jak jí teď musí být. Celý život trénovala na boj s nestvůrami a skončí to takhle.

,,No... a kde jsou vlastně všichni?" zeptám se, abych změnila téma.

,,Thomson jel k Joeovi pro nové zbraně, Harry šel někam pryč a Zeki se Sam se šli někam muchlovat," pokrčí rameny. ,,A jak ses měla v Dánsku?"

Kdybyste se divili, proč se kapitola jmenuje Konec dobrý, všechno dobré, i když je teď Pat na vozíčku, měli byste vědět, že pro zaklínačku je tohle ještě dobré, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř :) Nicméně doufám, že se vám tahle část líbila, i když se v ní toho moc nestalo.