Zaklínačka

Probuzení

Slyším tiché pípání a vrčení. Jinak je ticho. Ležím v nějaké posteli. Vím určitě, že není moje, protože je divně cítit po pracím prášku. Co tady dělám? Chci se zvednout, ale nejde to. Ani nemůžu otevřít oči, tělo mám jak z olova. Jsem tak unavená. Proč prostě nespat?

Po probuzení nejsem o nic méně ospalá. Teď však necítím jen únavu, ale i bolest. Je všude a nedá se ignorovat. Zaslechnou něčí kroky, pak šramocení. Najednou mě zalije teplá vlna čehosi, co sníží mé utrpení. A taky mě to uspí.

Otevřu oči, ale hned je zase zavřu, abych unikla před tím spalujícím světlem. Zkusím to znovu, ale teď je pootevřu jen na malé škvírky. Rozhlédnu se kolem. Jsem v bílé místnosti bez nábytku. Kromě mé postele tu je ještě monitor, na jehož obrazovku nevidím, a kapačka. Brr, nesnáší jehly. Dojde mi, že jsem byla pořád ospalá kvůli utlumujícím lékům z kapačky. Ale na co je potřebuju? Co tady vůbec dělám? Proč jsem v nemocnici?

Proberou mě zase něčí kroky. Rychle se podívám, kdo to je. U monitoru stojí sestřička s brýlemi a něco kontroluje.

,,Ahoj Ainslie, jak se cítíš?" zeptá se, když zjistí, že jsem vzhůru.

,,Noo... cítila jsem se i líp," odpovím. ,,A co tu vlastně dělám?"

,,Ty to nevíš? Nevzpomínáš si, co se stalo?" udiveně se zamračí. Když ji zavrtěním hlavy ujistím, že opravdu nemám ponětí, co se děje, vysvětlí mi to. ,,Půl roku jsi byla nezvěstná, prostě si najednou zmizela, nikdo o tobě nic nevěděl. Až před třemi dny tě Christian Dale našel v lese. Na rukou jsi měla řezné rány, skoro jsi vykrvácela."

Zhluboka se nadechnu. Půl roku?! Jak to? Nic si nepamatuju! A málem jsem umřela!! Někdo mě skoro zabil!!! Začnu trochu hysterčit, kdo by nezačal? Málem bylo po mě a já nemám nejmenší tušení, co se stalo. ,,Co se se mnou dělo?" zním dost vystrašeně. Celou mě polije horko. Co když ten někdo bude chtít dokončit, co začal? Co budu dělat?

,,Nevíme. Policie doufala, že jim to povíš. Chtěla si s tebou promluvit hned jak se probudíš, ale pošlu je až za chvilku," ustaraně se na mě podívá. Asi si myslí že jsem zešílela. Popravdě, taky mám ten pocit.

...

,,Já jsem Neal Cook, ale klidně mimůžeš říkat Neal," představí se asi třicetiletý policista. ,,Tak Ainslie... sestřička mi říkala, že jsi byla docela překvapená, když jsi zjistila, proč jsi tady v nemocnici." Docela překvapená? To jako vážně? ,,Musím se tě na něco zeptat. Prý jsi ztratila paměť, co posledního si pamatuješ?"

,,14. listopadu. Šla jsem z vily pana Thomsona, který se mnou měl mít hodinu šermu."

,,Měl? Mám tomu rozumět tak, že nakonec nebyla?" začne si zapisovat do bloku.

,,Ne, já... jsem se naštvala a odešla jsem." Tázavě se na mě podívá. ,,Noo... já jsem potkala svého bratra, on se totiž zná s panem Thomsonem a zrovna byl u něho doma. Trochu mě to setkání vykolejilo, tak jsem odešla domů. Ale už nevím, jestli jsem dorazila."

,,Aha, děkuji, to je vše. Kdyby sis na něco vzpoměla... dej policii vědět, ano? Sbohem."

Jakmile se za ním zavřou dveře, hned se zase otevřou. Do pokoje se nahrne máma a táta a oba mě pevně obejmou. Máma brečí.

,,Je mi to tak líto," šeptá pořád dokola.

,,Mami jsem v pohodě. Jestli mě budeš takhle ještě chvilku objímat, bude mi na nic, že jsem přežila, když mě má matka udusí," zasměju se, abych odlehčila situaci, ale je to nucený smích.

...

Moji rodiče na chvíli odejdou, protože musí něco probrat s lékaři. Zatímco jsou pryč, nahranou se ke mě do pokoje všichni moji známí z Útočiště. Stoupnou si do kruhu, abych byla uprostřed a nikdo ze dveří nemohl poslouchat.

,,Nenamáhejte se," řeknu když uvidím, že Thomson, Zeki a Sam otvírají pusu, aby se mě zeptali, co se stalo. ,,Nic si nepamatuju."

,,To není normální, Ainslie. Myslíme si, že tě nechtěl zabít člověk, ale něco jiného. Problém je, že abychom mohli zjistit, co to bylo, musíš si vzpomenout."

Omlouvám se, že přidávám po tak dlouhé době, ale tak nějak jsem na to neměla náladu. Musím se přiznat, že na nějakou dobu mě moje Zaklínačka přestala bavit a nevěděla jsem, jak dál, ale teď jsem zase chytla slinu, jak říká moje kamarádka, a píšu dál.