Zaklínačka

Vzpomínání

Už jsem týden doma, ale mamka mi nedovoluje nikam chodit. Pořád se bojí, že se mi něco stane. Ale já nechci zbytek mé existence prožít zamčená v tomhle domě. Jasně, taky se bojím, že tam na mě někdo venku čeká, ale nezahodím kvůli tomu celý svůj život. A tak po dlouhém přemlouvání rodičů a ustanovení nových pravidel můžu jít ven.

Vejdu do prostorné haly v Útočišti. Všichni tam na mě už čekají. Thomson, Harry, Pat, Zeki, Sam a zrzavá žena. Jmenuje se Sara a je to čarodějka, jak se později dozvím. Prý mi pomůže vyvolat vzpomínky.

,,Takže," zahájí svou odbornou řeč Sara, když se přesuneme do salonku, ,,je několik způsobů jak vyvolat vzpomínky. Vy, pokud jsem to dobře pochopila, chcete vyvolat úplně všechny, do posledního detailu," podívá se na Thomsona, aby se ujistila o správnosti svých slov. Ten jen pokývne na znamení souhlasu. ,,Zvolila jsem tedy asi ten nejjednodušší a nejspolehlivější." Vytáhne ze své kabelky zavařovací sklenici s práškovitým fialovým obsahem. ,,Potřebuji tvoji krev."

,,Na co?" zeptám se.

,,Aby to fungovalo, musí v tom být krev toho, kdo si chce vzpomenout." Podá mi špendlík. Píchnu se do ukazováčku. Když se prášku dotkne první kapka krve, začne měnit barvu a skupenství. Z prášku se stane mazlavá hmota stříbřité barvy se záblesky zelené.

,,A co teď?" Doufám, že to nebudu muset vypít.

,,Lehni si na stůl," poručí mi a já poslechu. Ponoří prsty do hmoty a začne mi jimi něco kreslit na čele. Teď vypadám určitě směšně. Sara si začne něco broukat sama pro sebe. Cítím se ták ospalá. Zavřou se mi oči.

Je noc. Jsem v lese a kolem mě jsou do kruhu zabodnuty pochodně. Na zemi u mých nohou leží pět poloprůhledných bílých kamenů. Kleknu si a vezmu do ruky nebezpečně vyhlížející nůž. Říznu se do paže. Moje krev skane na kameny. Zvláštní je, že je černá. Zase se říznu, tentokrát do dlaně. Vyrývám do sebe  mě neznámé symboly. Pekelně to bolí. Nevím proč, ale má krev mě fascinuje, chtěla bych ji ochutnat. Chtěla bych se zabít!

Spadnu na zem. Mám pocit, že ze mě někdo vysává vzduch. Najednou se nade mě skloní nějaký kluk, který tam před chvilkou zcela určitě nebyl. Zrak mám rozmlžený, takže mu nevidím do tváře.

,,Dneska jsem to nemohl dokončit, Ainslie, ale slibuju, že se vrátím. Budu si to užívat, až tě budu zabíjet, ale prozatím... zapomeň na mě," řekne a položí mi dlaně na spánky.

,,Ainslie? Ainslie!"

Takže... co tomu říkáte? Doufám, že se vám část líbila, protože mě strašně bavilo ji psát. Jinak díky za všechny vaše hlasy a komentáře.