Zaklínačka

Překvapení

Zase jdu na hodinu zaklínačctví do Útočiště. Mám skvělou náladu, protože se mi konečně přestalo zdát o mrtvém upírovi. Asi to bude souviset s tím, že jsem včera nemusela nikoho zabíjet, i když jsem k tomu neměla daleko.

Vstoupím do haly. Stojí tam pět lidí, kteří o něčem nejspíš horlivě diskutovali, dokud jsem je nepřerušila. Byl tam Thomson, Pat, Harry a další dva, které jsem neznala. Kluk o trochu vyšší než já s kaštanově hnědými vlasy. Pak tam byla dívka, vlasy měla blonďaté s modrými melíry a oči fialkové. Podle toho, jak se na sebe ti dva dívali, jsem odhadovala, že spolu chodí. Všichni se tváří vážně.

,,Co se děje?" zeptám se. Normálně nikdo nebývá tak nemluvný.

,,Chtěl bych ti někoho představit," začne Thomson. ,,Tohle je Zeki Horowitz," ukáže na nového kluka, ,,a tohle Sam Lesothová."

,,Ahaa... A proč se všichni tváříte tak vážně?"

,,Ainslie," ujme se slova Pat. ,,Zeki je tvůj bratr."

,,Ale to nemůže, nemám bratra," odporuju, ani nad tím nijak zvlášť nepřemýšlím. Kdybych nějakého měla, tak bych to určitě věděla. Nebo ne?

,,Tak se podívej, jak jste si podobní," vloží se do toho Sam. Co ta do toho má mluvit? Začínám být podrážděná. Nemám bratra a i kdyby jo, tak o něj nestojím.

,,Fajn," procedím mezi zuby, ,,jestli jseš můj bratr, tak kde jsi celou dobu byl? Nebyl jsi se mnou v děcáku."

Povzdechne si. Je vidět, že o tom nechce mluvit, ale to mi je teď vážně fuk. ,,Bylo mi deset, když naši rodiče umřeli. Věděl jsem všechno o tom, že jsem zaklínač. V ten den jsem byl na lovu s mým učitelem Ericem. Když jsme se vrátili domů, byla tam policie. Poslouchali jsme je a zjistili, co se stalo. Chtěl jsem tam jít, ale Eric mi to nedovolil, nechtěl, aby mě taky dali do dětského domova. Chtěl tě pak adoptovat, ale byla jsi pryč."

Chvilku je ticho.

A pak mu vrazím pořádnou facku, až ukročí dozadu, aby neztratil rovnováhu. ,,To máš za to, že jsi odešel," vyštěknu a vrazím mu ještě jednu z druhé strany. ,,A tohle, že ses vrátil." Třináct let jsem žila jako jedináček. Třináct let! A on si myslí, že sem prostě nakráčí a já ho uvítán s otevřenou náručí? Tak to se teda mýlí.

,,Sbal si svých pět švestek a vypadni," vyprsknu na něj. Otočím se a odejdu. A nezapomenu pořádně prásknout dveřmi.