Zaklínačka

Vlkodlaci

Noční šelmy: ze života Nicolase H.
Vlkodlaci
Již od dob dávno minulých se vypráví příběhy o vlkodlacích - lidech, jež se umí měnit ve vlky. Postupem času se z nich stali vymyšlení netvoři na strašení malých dětí. Avšak ve skrytu nenápadně dál přežívali. Postupně se vyvinuli - nemuseli se měnit jen o úplňku, ale i jindy. Co však nejvíce napomáhalo věřit lidem, že již neexistují, bylo, že nemuseli žrát lidské maso. Mohli si žít jako obyčejní, prostí lidé.

Zdají se neporazitelní, ale každý musí mít své slabiny. Zatím neexistuje žádný druh, který by je neměl, ač si to o sobě leckdy někdo myslí. Vlkodlakům vadí stříbro a rostlina zvaná oměj vlčí mor. Stříbro, stejně tak i oměj, je pálí. Takto je ale jen oslabíte. Když je chcete zabít, musíte jim useknout hlavu nebo jim prohnat srdcem stříbrnou kulku. Ani jejich schopnost rychlého hojení je nezachrání.

Co je však na vlkodlacích nejzajímavější - průběh proměny z člověka na vlka a naopak. Nejdříve se člověku změní oči. Podle toho jaké má místo ve smečce - alfa vlci mají šedé oči, beta vlci žluté. Poté se jim vysunou tesáky a drápy. Pak se jim protáhne nos a končetiny, vyrostou jim chlupy a je z nich vlk. Ovšem podivuhodné je, že se můžou zastavit v různých stadiích přeměny, můžete tedy potkat vlkodlaka, který vypadá jako člověk, ale má tesáky a drápy.

Vím, že v téhle kapitole se nic nestalo, omlouvám se, jestli vás to zklamalo, ale chtěla jsem, abyste věděli, jaká je moje představa vlkodlaka - mohlo by se vám to hodit. Ale nebojte se, v příští kapitole se zase vrátím k příběhu.