Zaklínačka

Chloupek

,,Ainslie? Ainslie!"

,,Co... co se děje?" proberu se celá zpocená a nemohu popadnout dech. Pocit strachu ve mě dál přetrvává.

,,Křičela jsi a mlela sebou, jako kdybys měla záchvat, nebo co," odpoví mi Pat. Teprve teď si uvědomím, že Harry, Pat, Zeki a Sam mě každý drží za jednu končetinu.

,,Tak... vzpoměla sis na něco?" zeptá se opatrně Thomson, ale já nejsem schopná mu odpovědět. Stulím se do klubíčka zády k nim. Začnu se třást - najednou mi je strašná zima. Po tvářích mi začnou téct slzy - bylo to příšerné, ten svíravý pocit u srdce, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Rychle je otřu, nechci, aby mě takhle viděli.

,,Ainslie?" Pat zní ustaraně.

,,Nechte ji být," tichý hlas Sary ji zarazí. ,,Běžte pryč, promluvím s ní." Uslyším několikery kroky, jak všichni odchází z místnosti.

,,To bude v pořádku," řekne Sara a položí mi ruku na rameno.

,,Vážně?" Vím jistě, že to v pořádku nebude. ,,Nechci si vzpomenout," zašeptám tak, že mě možná neslyšela. ,,Říkal, že si pro mě přijde. Říkal, že mě pak zabije," rozbrečím se ještě víc. Chvilku je ticho. Obrátím se čelem k Saře a sednu si. Musím jí říct, co jsem viděla. ,,Já jsem se řezala, měla jsem z toho strašnou radost. A moc jsem to chtěla dokončit a zabít se. Ta krev... prostě jsem chtěla vidět, jak teče a mě to zabíjí. Ale proč? Proč jsem to dělala? Nechápu to. A pak se tam někdo objevil a řekl mi, že mě zabije a já nemohla dýchat a...," škytnu. Sara mě obejme.

,,To bude dobrý," zašeptá.

,,Ne to nebude. Musíme to zastavit," řeknu rozhodně. Najednou se ve mě objeví nával vzteku, má slabá chvilka je pryč. Co si to kdo dovoluje dělat mi takové věci?! Udělala jsem mu snad něco? Jasně, že ne. Vyskočím a vyběhnu z místnosti. Na Sařino ,,Kam to běžíš?" nedbám.

...

Potloukám se po lese s plnou výzbrojí. Rozhodla jsem se, že se vydám sama na lov. Možná to je trochu riskantní, ale to mi je fuk. Ten kluk mi řekl, že si pro mě přijde, takže tady možná někde bude. Nevím, proč jsem šla zrovna do lesa, asi mi to tu přijde jako dobré místo pro různé potvory.

Trmácím se lesem nevím kam, až dojdu ke vchodu do starého dolů. Kdysi se tady těžilo stříbro. Vedle černé díry do skály je na tyči zabodnutá do země cedule s nápisem Zákaz vstupu, nebezpečí úrazu. Kdybych nechtěla být objevena, tak bych se radovala nad touhle bezva schovkou. Naštěstí mám v batohu se zbraněmi i baterku. Vyndám ji a s ní i pistoli. Obezřetně se vydám vstříc tmě uvnitř. Jdu stále rovně, nechci se ztratit. Všechno vypadá normálně, až na ten puch. Cítím tady smrad zkaženého masa. Dojdu do velké místnosti, kde... eh, zatraceně, tady se nedá dýchat! Ani se nedivím, když se všude po podlaze válí kosti. A hádám, že nejsou zvířecí.

,,Vrrr..." ozve se za mnou. Ajaj, zapoměla jsem si krýt záda. Otočím se a oči mi málem vypadnou z důlků. Vždycky jsem měla psy ráda, vážně. Ale co je moc, to je moc. Tenhle pes má dobrý tři metry v kohoutku a k tomu tři hlavy. Hned si vzpomenu na Harryho Pottera. Asi by mi moc nepomohlo, kdybych mu tady začala zpívat Bláznovu ukolébavku, co? Chloupek zavrčí ještě jednou a celou mě při tom poprská. Bude mi na něj stačit obyčejná pistole? Srdce se mi sevře úzkostí. Mělo mi být hned jasné, že samostatný lov je moc nebezpečný. Ale ne, já prostě musela jít.

Pomalu, abych ho ještě víc nerozdráždila, si sundám batoh a vyměním normální kulky v pistoli za stříbrné. Těmi nemůžu nic zkazit. Jak pistole cvakne, Chloupkovi dojdou nervy. Přikrčí se, stáhne všech šest uší k hlavám a skočí. Začnu vidět zpomaleně. Hodně zpomaleně. Střelím, ani se nenamáhám mířením, jelikož takového obra stejně asi těžko minu. Štěstěna je na mé straně, protože kulka projde prostřední hlavou, která následně zůstane bezvládně viset. Bohužel skok se tím neukončí. Najednou se můj zrak vzpamatuje a obří pes zase zrychlí. A padá přímo na mě. Rozdrcení je rychlá smrt, napadne mě.

Díky lidi za 1k přečtení, jsem fakt nadšená z toho, že se vám můj příběh pořád líbí. Kdyby někdo chtěl nějakou určitou nestvůru, můžete mi napsat a já to zvážím.