Zaklínačka

Dánsko

Rozdrcení je rychlá smrt, napadne mě. Přikrčím se. Vím, že mi to k ničemu není, ale udělala jsem to reflexivně.

Najednou se trajektorie letícího psiska změní. Jako kdyby ho odstrčila nějaká neviditelná síla. Každopádně, ať už to bylo cokoli, pomohlo to. Chloupek spadne dobrý dva metry ode mě, až to zaduní. Hned na to se ozve několik výstřelů. Opatrně zvednu hlavu a podívám se, co se stalo. Nad nehybným tělem stojí Harry a mračí se na mě.

,,Na co jsi, proboha, myslela, když jsi sama vyrazila na lov?" Ajaj, tak teď si to odskáču.

,,Abych pravdu řekla, vlastně jsem nemyslela," řeknu a snažím se vypadat, jako že toho strašně lituju. Harry se zamračí ještě víc, ale nechá to být. Zavládne ticho, během kterého se navzájem probodáváme pohledem. Uhnu jako první.

,,Noo... tak abysme šli, ne?" přeruším ticho.

O týden později

,,Tak jsme tady," řekne mamka a vystoupí z auta. Vyhlédnu z okénka. Tak takhle to vypadá v Kodani! Máma s tátou usoudili, že jsme už dlouho nebyli na rodinné dovolené, a tak mě omluvili ze školy a vyrazili jsme do Dánska. Vždycky jsem si přála jet do Dánska a podívat se na sochu malé mořské víly.

Z vybalování mě vytrhne zvuk houkaček na ulici. Vyhlédnu z okna a uvidím sanitku a policajty, jak se snaží uklidnit dav. Na co se to všichni dívají, nevím. Rychle vyběhnu z hotelu a začnu se prodírat davem. Avšak moc daleko se nedostanu. Rozhlédnu se kolem a zamířím si to k nějaké holce s špinavě blond vlasy.

,,Nevíš co se tu stalo?" zeptám se a doufám, že mi rozumí.

,,Myslím, že tam našli někoho mrtvého," odpoví mi perfektní angličtinou. Všimnu si, že na to, že mluví o mrtvole, je nějak podivně klidná. Asi si to vymyslela a dělá si legraci z nebohých turistů. Mávnu nad tím v duchu rukou a vrátím se zpátky do hotelu. Jsem tu přece, abych si užívala, no ne?

...

Bohužel všechna legrace pro mě skončila. Dnes ráno bylo v novinách, že před naším hotelem opravdu někdo umřel a ne ledajakou smrtí. Utopil se. Jo, utopil se na suchu. Tak mě napadlo, že to asi není úplně přirozená smrt a já mám práci. Jenže já tak nějak nevím, jak začít. Když o tom tak přemýšlím, vždycky se mnou někdo byl a pomáhal mi. Ach jo, co mám dělat? No, nějak si poradit musím. Asi bych mohla začít tím, že si zjistím, kdo je obětí.

Takže... díky internetu vím tohle: Abel Larsen, 45 let, 2 děti - Hans a Grete, manželka Jasmin, byl účetní. No super... a co z toho vyvodím? Samozřejmě nic. Bolí mě z toho přemýšlení hlava, asi si půjdu lehnout.

Uznáván, že se v téhle kapitole nic moc neděje (teda kromě té mrtvoly :D) a omlouvám se, jestli to není to, co jste chtěli, ale ve všech kapitolách nemůže krev téct proudem, no ne? Ale slibuju, že další části budou trochu akčnější.