Zaklínačka

Nehoda

Rozhlédnu se. Jelikož nic nejede, vkročím na silnici. No jo, já vím, že by se mělo přecházet po přechodu, ale stejně jako většina lidí na to kašlu. Už jsem uprostřed silnice, když tu najednou špatně došlápnu a zapotácím se. Zpoza rohu vyjede auto. Sakra, musím rychle pryč. Chci se rozeběhnout, ale místo toho se svalím na zem.

,,Co to..?" vyjeknu. Auto se ke mně nebezpečně blíží, vidím, že za volantem sedí nějaký kluk a něco křičí. Snažím se zvednout, ale nejde mi to. S hrůzou si uvědomím, že necítím nohy. Panebože... necítím nohy, co budu dělat? A... ježišmarjá, řítí se na mě rozjetý auto, zabije mě! Dám se do křiku. Ale no tak, Ainslie, když máš zabít nějakou potvoru, jsi klidná a teď tady vyšiluješ? Jde to s tebou z kopce, to ti teda povím. Mám umřít a mě napadne jen tohle, neříká se náhodou, že člověku před očima proběhne celý život? To teda nevím, kdo to vymyslel.

Zavřu oči a přikryju si hlavu rukama. Jako by mě to mohlo zachránit. Slyším uši trhající skřípění brzd. Za chvíli bude konec. Sbohem všichni.

Všechno ztichne, slyším jen bušení vlastního srdce. Pořád žiju. Pomalu otevřu oči a rozhlédnu se kolem. Z auta stojícího na chodníku vyběhne vyděšený kluk.

,,Proboha, žiješ? Co tě to vůbec napadlo, takhle si lehnout uprostřed silnice! Chtěla ses snad zabít nebo co?" zařve na mě. Očividně je z tohohle zážitku ještě víc vystresovaný než já.

,,Myslíš, že jsem spadla schválně? Tak na mě, prosím tě, neřvi, jo?" zaječím na něj. Stále nemůžu uvěřit, že ze mě není mastný flek na silnici.

Kluk si prohrábne svoje hnědý vlasy a zhluboka se nadechne. Potom co se aspoň trochu uklidní, se omluví. ,,Promiň, já jen... strašně jsem se bál, že tě přejedu..."

,,Jo, já vím... ty taky promiň," řeknu. Zkusím zase vstát, ale bezvýsledně. Úlevu vystřídá ledový strach.

,,Co se ti vůbec stalo?" zeptá se. ,,Viděl jsem, že jsi se najednou zhroutila..."

,,Nemůžu hýbat nohama. Normálně jsem šla a najednou jsem je přestala cítit," málem se rozbrečím. Nechci skončit jako Pat. A jak se to vůbec stalo?

,,Počkej," obejme můj pas silnýma rukama a trochu neohrabaně mě zvedne. Postaví mě na nohy a pustí, ale já se mu zhroutím do náruče. ,,Zavolám ti záchranku," hekne. Jednou rukou mě chytne za zády, druhou pod koleny a znovu mě zvedne. Křečovitě se chytnu jeho bundy. Co budu dělat? To už nikdy nebudu moct chodit? Ach ne, já chci chodit, miluju svoje nohy, nemůžou jen tak přestat fungovat.

,,Mimochodem jsem Tom Smith," představí se.

,,Ainslie Dudleyová," řeknu přiškrceně. Z pomyšlení na to, že už nikdy nebudu chodit, mi je zle. Tom mě posadí na obrubník a začne hledat svůj mobil v autě. Vím, že je to zbytečné, ale schválně se příštím do stehna, abych zkusila, jestli to cítím.

,,Auu," vyjeknu překvapeně. Docela to bolelo. Nejsem si jistá, jestli se mi to nezdálo, tak se praštím znovu. Juchů! Zkusím se postavit a... vyjde to. Sice se musím přidržovat pouliční lampy, abych nespadla, ale stojím.

,,Tome, hej Tome!" zavolám na něj.

,,Co?"

,,Koukni už s nimi můžu zase hýbat," trochu po vyskočím, aby to viděl.

A máme tu další díl! Doufám, že se vám líbil, protože jsem si docela dlouhou dobu lámala hlavu, jak dál. Jinak díky za všechny hvězdičky a komentáře, moc jste mě potěšili. A všem vám přeju šťastný Nový rok.