Město YouTuberů

Město YouTuberů LVIII.- Šťastná

Probrala jsem se. Viděla jsem kolem sebe jen lidi v bílých pláštích. Moc jsem je nevnímala, dívala jsem se ke dveřím. Do očí člověku, který mi možná zachránil život.

Sedím a koukám dolů z Kopce vedle Kovyho, se kterým vedeme vážnou debatu.
"Takže teď, kdybych ti řekl, že tě nemám rád, omdlela by jsi?" 
"Nevím," zamračila jsem se na něj. "Ani na to nechci myslet."
"Ale no tak, nemyslel jsem to zle," řekl omluvně. Já se ale pořád mračila, i když to bylo před Kovyho psíma očima těžké. Ukazováčky mi zvedl koutky úst a já se nemohla nesmát. "Tak se mi to líbí," neodpustil si.

Dál už jsme seděli potichu, oba ponoření do svých myšlenek. Nevím, nad čím přemýšlel on, ale já si každopádně znovu a znovu přehrávala moment, kdy jsme se poznali s Martinem. A taky s Kovym, Vaďákem, Markem... Přehrávala jsem si všechno, co jsem zažila tady. Město jsem považovala, i přes všechny špatné zkušenosti, za nejlepší místo k životu. Dovedete si představit, co by se stalo, kdybychom se nepřestěhovali?

Zatřepala jsem hlavou nad tou myšlenkou. 
"Nene," zamumlala jsem si, aniž bych si to uvědomila. Nemůžu nad tím myslet, dokončila jsem v duchu.
"Co nene?" usmál se na mě Kovy. 
"Nic... Uvažuji, jaké by to bylo-"
"Kdyby jste se nepřestěhovali." dokončil mě.
"Jak to víš?" 
"Taky nad tím přemýšlím," zasmál se. "Ale přestěhovali jste se, jsi tu se mnou... A to je hlavní."
Usmála jsem se a zaklonila hlavu. Koukala jsem se na jasné noční nebe plné hvězd. 
"Školní rok uběhl tak rychle..." zamyslela jsem se.
"To jo," Kovy taky zaklonil hlavu. "Ale alespoň na sebe teď máme chvíli čas," zakřenil se. "Od té doby, co jsi začala psát, na mě moc času nemáš." 
"No jo, jenže když mám čas, nemáš ho ty," šťouchla jsem ho loktem. 
"No co, ty máš noviny, já mám YouTube, ani jeden to moc nemůžeme vynechávat," řekl pořád se zakloněnou hlavou. 
"Bude tě bolet za krkem," řekla jsem mimo téma a opřela mu hlavu o rameno. 
"Kde pořád jsou?!" povzdychl si. 
V tom na kopec konečně přišel Vaďák v objetí s Ell.
"Tak co, jdeme?" zeptali se oba najednou.
"No jo, Charlieho si nemůžeme nechat ujít," řekl ironicky Kovy a já ho znovu šťouchla, tentokrát do žeber. 

Už jsme seděli. Začal film a já měla co dělat, abych nezačala brečet. Když si toho Kovy všiml, chytl mě za ruku a já jsem se trošku zasmála. Sama jsem totiž nevěděla, jestli brečím kvůli filmu, nebo kvůli vzpomínkám. Byla přestávka a já zůstala sedět na místě. Přemýšlela jsem a usmívala se, ani jsem si nevšimla, že se vrátil Kovy a mluví na mě.
"Halo, jsi tady?" šťouchl do mě.
"Ne," řekla jsem a pořád se dívala do jednoho místa na plátně.
"Tak fajn, tak já teda ten popcorn sním sám," řekl lakomě.
"Dobrou chuť," zašklebila jsem se. On mi i tak dal kyblík před obličej a já si jich pár vzala do hrsti. 

Dokoukali jsme se rozešli se domů. S Kovym jsme se ještě šli projít. Došli jsme až na louku. Jelikož bylo léto, měla jsem na sobě jen mikinu a kraťasy po kolena. 
"Kdybych ti řekla něco šíleného, uvěřil bys mi?" koukala jsem se do země. 
"A kdy ty mi říkáš něco, co není šílené?" smál se.
"Hej!" štípla jsem ho a on mi to oplatil. K tomu, co jsem mu chtěla říct, jsem se nedostala. Od doby, kdy jsme se přistěhovali, uběhlo strašně moc času. Lhala bych vám, kdybych napsala, že jsme s Kovym žili šťastně až do smrti a že jsme se vzali, měli tři děti, nádherný dům, psa a auto, protože to se nestalo. Ale tomu člověku jsem vděčná za svůj život, a období, kdy jsme se sem přestěhovali, považuji za nejlepší kapitolu mého života. S kluky se i dál vídáme, ovšem už jen jako kamarádi. Jo a kdyby vás to zajímalo, jsem ve spoustě videí, ať už dobrovolně, nebo ne. Starého psa holt novým kouskům nenaučíš. Ale doporučuji vám tohle přísloví neříkat před nimi, protože na něj začali být alergičtí. Ne mojí vinou... Možná.

The End

Nevím, co všechno se má psát na konec příběhu, jestli Vám tu mám triliardakrát poděkovat nebo vám posílat pusinky, takže to zkrátím jen takhle:

Moc Vám děkuji za všechny ohlasy na tenhle příběh. ^-^

Do doby, než jsem objevila wattpad, jsem si psala sama pro sebe a pomalu ale jistě mě psaní přestávalo bavit. Proto Vám chci strááááááášně moc poděkovat, protože vaše ohlasy a to, že se Vám příběh líbil mě nakoplo a donutilo pokračovat ♥

Takže ještě víc zkráceně:

Díky, díky a ještě jednou díky!! ^-^

Rozhodně koukněte na další příběhy (Za školní branou, Citro bráškou, (Ne)skutečný kamarád), možná Vás některý z nich zaujme ^-^