Město YouTuberů

Město YouTuberů VIII.- Spolužák

Přišla jsem domů, převlíkla se a šla okamžitě spát. Myslela jsem, že odpolední vyučování tělocviku nepřežiju. Jelikož nás je ve třídě málo, máme tělocvik spojený s kluky. Třikrát jsem dostala do hlavy míčem a jednou mě podkopl spolužák. Připadalo mi, že má karma musela být tímto dnem opravdu dobře vyčištěna. 

Když jsem se probudila, byla už tma. Ani nebylo pozdě. No jo, podzim. Převlíkla jsem se, sešla jsem po schodech a slyšela něčí hlas, jak mluví se sestrou. Když mi došlo, že to je House, musela jsem se překvapeně usmát.
"Ahoj Kubo, čau sis."
"Brý ráno, Klér," podíval se na mně a pak zase nerušeně pokračoval v rozhovoru se sestrou.
Vzala jsem si něco k jídlu a pádila zpátky do pokoje, abych tam nerušila. Zapnula jsem si notebook a hned najela na FB. Miliarda upozornění. Martin mě přidal do skupinového chatu s YouTubery... Super.

Martin: Klér je online. Ahoj Klér.
Já: Ahoj, proč jsem ve skupině s YouTubery?
Kovy: Když už jsi tak slavná :D
Já: No strašně. Bacha, jdu si asi najít pepřák ;) :D
Kovy: Už se bojím :/

Zapnula jsem si The Sims 3. Nehrála jsem moc dlouho, ovšem pokud tím „dlouho" nemyslíte hodinu a půl. Celá moje doba hraní byla doprovázena bzučením mobilu. Když jsem skončila, ségra byla v pokoji, House už nejspíše odešel a rodiče koukali na televizi. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem se oblíkla a řekla mamce, že jdu ven.
"Hlavně bacha, komu stříkáš pepřák do očí!" zavolala ségra, která mě nejspíše slyšela. Převrátila jsem oči v sloup, vzala si pepřák (pro jistotu), klíče a šla jsem. Byl to super pocit se jen tak projít, na chvíli vypnout, provětrat hlavu. Vydala jsem se na menší kopec vedle města. Celou cestu jsem obdivovala krajinu kolem. Nechápala jsem, jak vedle města může být tak krásná příroda. Byl podzim, a stromy byly krásně barevné- Oranžové, místy ještě zelené a dokonce i červenou jsem tam našla. Šoupala jsem nohama, aby listy, které byly na zemi, šuměly. Byl to nádherný zvuk, jako bych slyšela moře. Ve skutečnosti jsem u moře nikdy nebyla. Jaká škoda. O prázdninách jsme si pronajali chatku a jezdili po hradech a zámcích. Nebyli jsme rodina, která by potřebovala moře. Mně to nevadilo, bylo zajímavé vidět, jak se žilo na zámcích a hradech. A hlavně jsem nenáviděla příliš tepla. Došla jsem na vrcholek kopce a rozhlédla se. Byla to nádhera, rozhled na celé město, noční život... "Myslím, že tady bych mohla strávit celý svůj život. Jen koukáním na to město," zamumlala jsem sama k sobě. Viděla jsem odtud i náš dům. Nevím, jak dlouho jsem strávila na tom kopci, ale byla jsem jím naprosto uchvácená.

Vrátila jsem se kolem desáté, nevím, kolik přesně bylo. Doma už bylo ticho, všichni spali. Rodiče se o mě moc nebáli, tím méně když jsem měla pepřák. Zula jsem se a šla do svého pokoje. Nechtělo se mi spát, přece jen jsem spala docela dlouho odpoledne. Podívala jsem se na mobil a rozesmála se. Jen tak decentně, protože sestra i rodiče spali a já měla pocit, že je vzbudí i spadnutí špendlíku. Měla jsem 615 nepřečtených zpráv na messengeru. Ach, jak miluji skupinové konverzace. Ani jsem si ty zprávy nečetla. Komu by se chtělo číst 615 zpráv? Označila jsem to jako přečtené, odložila mobil a převlékla jsem se do pyžama. Po tmě to byla docela fuška, obzvlášť, když jsem ze stolu shodila skleničku. Ta to naštěstí přežila a nikdo se mojí vinou nevzbudil. Když jsem si zase lehla do postele, poznala jsem, že ten kopec nebyl až tak malý a docela mě unavil. Nemusela jsem ani počítat ovečky, okamžitě jsem usnula.

Ráno jsem vstávala do školy. Vstala jsem čtvrt hodiny před budíkem, protože jsem už byla vyspaná, ale ani mě to nenaštvalo, hned jsem vstala. To se mi moc často nestávalo. Měla jsem docela čas, než jsem musela vyrazit do školy, tak jsem jako správný moderní závislák zčekla všechny sociální sítě. Teda, zčekla jsem facebook. Takový Instagram byl pro mě totiž cizí slovíčko. 

Po cestě do školy se nedělo nic zajímavého a ve škole jsem se, jako skoro vždy, nudila. Ivet chyběla, takže jsem ani o přestávkách moc nenamluvila. Carol se vydala na obchůzku školy se spolužákem a i kdyby byla se mnou, moc bychom toho nenamluvily. Myslela jsem si, že to bude ten nejnudnější den v historii mého života. Pak za mnou ale přišel spolužák. Docela fajn se ho poslouchalo, nebyla jsem totiž schopná něco říct. Jen Aha! nebo Fakt? Bylo vidět, že si docela užívá tu pozornost... A mně nevadilo ho poslouchat. Seděli jsme tam do chvíle, než jsem se podívala za něj. Byla tam nastoupená skoro celá škola. Omluvila jsem se mu a šla se podívat, co se to tam děje. Za chvíli mě dohonil.
"Prosím, pusťte mě," poznala jsem Martinův hlas.
"Nechte nás projít," smál se zase pro změnu Kovy.
Co tu dělají? Proběhlo mi hlavou a začala jsem si rozrážet cestu k nim.
"No konečně, čau Klér!" vykřikl Martin a všechny zraky se otočily na mě. Cítila jsem, jak rudnu.
"Čau... Co tu chcete?" vypravila jsem ze sebe a snažila se protlačit až k nim. Byla to chyba, vzhledem k tomu, že nás všichni okolo tlačili k sobě. Namačkaný až na mě mi Martin oznámil, že se na mně jen chtěli podívat, protože mají ve škole volno. Začalo zvonit a já jsem se omluvila, že musím jít zase do třídy. Myslela jsem si, že se jich tím zbavím. Smůla, kluci přemluvili učitelku, aby mohli jít k nám do hodiny. Nevím, jak se jim to podařilo, ale fajn. Kovy si sedl ke mně a Martin k Caroline. Ta vypadala, že tu hodinu nepřežije. A to vlastně všichni ze třídy.

Moc se toho neprobralo. Všichni se soustředili jen a jen na kluky. Celou hodinu jsem měla na tváři lehký úsměv, protože se na nás všichni každou chvíli otáčeli. Až teď jsem zaregistrovala toho kluka z přestávky, seděl úplně u okna vzadu. Ten jediný si nás nevšímal. Jen já a on jsme se soustředili na učení.
"Když už jsem tady, mohl bych se tě zeptat, jestli bys-"
"Ne," usmála jsem se na Kovyho.
"Vždyť ani nevíš, co jsem-"
"Chtěl ses mě zeptat, jestli bych s vámi nenatočila video," nenechala jsem ho ani domluvit a protočila jsem oči v sloup.
"Jak to víš?"
"Začínal jsi stejně nervózně jako Martin na té louce," zasmála jsem se. Kovy už pak mlčel a zklamaně si prohlížel své boty.

Když jsme dostali příklad, Kovy se mě zeptal, jestli nechci pomoct. Ušklíbla jsem se a vypočítala ho za pár sekund. On pozvedl obočí a obdivně si mně prohlížel.
"Mám rád holky, co jsou chytré," usmál se na mě.
"Nemám ráda kluky, co mají blbé komentáře," opáčila jsem mu trochu chladněji jeho úsměv a soustředila se na učitelku. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Martin dusí smíchem.

O přestávce kluci odešli. Pokoušeli se přemluvit učitelku ještě na jednu hodinu, ale to se jim nepovedlo. Nedivím se, měli jsme probírat nové učivo a nic z toho. Ne, že bych upřednostňovala učení... Když jsem se s kluky rozloučila, potichu za mnou došel spolužák, můžeme mu říkat třeba Hnědoočko, a zase si se mnou povídal. Jeho jméno jsem zatím nezjistila.
"Vypadá to, že jsi docela známá," řekl a když jsem se otočila, zírali na mě... Všichni. Kromě učitelek samozřejmě.
"Co se dá dělat," povzdychla jsem si. Vydali jsme se různě po škole, procházeli chodbama a povídali si. Hnědoočko se mně ptal na kluky, jak jsme se seznámili a tak. Všechno jsem mu ochotně vysvětlila. Najednou jsem byla výřečná.
"No a tak jsem se poznala s Kovym," usmála jsem se a ztichla.
"Všichni vědí, že tady bydlí YouTubeři. Ale nemůžu si to nějak vysvětlit, že i když je někde potkávají, jen je pozdraví a jdou dál. Třeba dneska, když byli ve škole a lidi se na ně mačkali, to se normálně nestává. Teda až na některé případy bláznivých fanynek," při posledních slovech se mi vybavil Martin tenkrát na té lavičce.
"No, asi dostali rozum a konečně pochopili, co je to soukromí. Jinak si to vysvětlit nedokážu."
"Já taky ne," přitakal. Oba jsme se se zvoněním vydali do třídy, přestávka neskutečně rychle utekla.

***************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí a tak dále. ^-^