Město YouTuberů

Město YouTuberů LIV.- Vztek

Odpoledne jsem jen seděla a hypnotizovala mobil. Ale Kovy nevolal. Mám mu snad zavolat já? ptala jsem se sama sebe. Nebudu ho otravovat. Co když má třeba odpoledko? Kroužek? Mám to, nejspíše má florbal. I tak jsem ale dál seděla a hypnotizovala. Co kdyby to bylo přeci jen k něčemu dobré?

Nikdo ale nezavolal. Po chvíli mě to přestalo bavit, a tak jsem se rozhodla, že půjdu na kopec. Před tím jsem si ještě nachystala věci do školy a zkontrolovala facebook. Pak už jsem se jen klasicky oblékla a vyrazila jsem. Rozhodla jsem se to vzít jinudy, obejít si pár ulic. Šla jsem kolem Kovyho domu. Nebylo to zamýšleno, to ne, ale chtěla jsem jít jinudy, než klasicky jdu. Šla jsem a ruce si dala do kapes. Ještě byla docela zima a já vydechovala bílé obláčky. Pak jsem šla kolem okraje města a namířila si to rovnou na Kopec. Šla jsem celkem pomalu, vychutnávala jsem si pohled na okolí. Když jsem vyšla nahoru, zjistila jsem za prvé, že už tam je jen lavička, a za druhé, že je obsazená. A v tu chvíli jsem málem vybouchla vzteky. Dva lidé, kteří seděli na lavičce si mě nevšímali, prohlíželi si město a povídali si. Já jsem se sebrala a rychle seběhla dolů tak, aby mě neviděli. Pak už jsem jen skoro sprintem doběhla k našemu domu, odemkla si, třískla dveřmi a stejně jako po kinu rychle vyběhla do pokoje. Teda- Udělala bych to, kdyby...

Ano, tentokrát už hádáte správně. Omdlení. Jak boží. V tom návalu zlosti, který přetrvával i v nemocnici, jsem měla chuť se už neprobudit. Bohužel se tak nestalo, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se zase pozdravit se starou dobrou bílou stěnou. Dali mě na stejný pokoj, na kterém jsem byla i předtím. Nevím, jestli to bylo úplně nejlepší, vzpomínky mi na náladě moc nepřidávaly. Přítomnost doktora, který si zapisoval údaje z pípajícího přístroje taky ne. 
"Tak se zase vidíme," povzdechl si doktor, když jsem otevřela oči. Neměla jsem moc náladu mluvit. Přemýšlela jsem o Kopci. A o Kovym a Sandy sedících na lavičce. Po chvíli doktor odešel a já zase byla sama... Píp, nic, píp, nic...

Kdyby tu byly hodiny, řekla bych, že jejich tikání se nedá snést. Jenže by to bylo o dost lepší, než ten přístroj. Na jeho rytmus už jsem si zpívala písničky a připadala si jako šílenec. Co když jsem šílenec? Objednali by mě na psychiatrii a já bych tam mlátila do zdi zlostí. A pak by mi možná dali kazajku, protože bych od stěny měla krvavé klouby. Ale alespoň by tam nebyl ten přístroj. Píp, nic, píp...

Ani mobil mi nepovolili, prý se nesmím psychicky namáhat. Ale já se psychicky namáhám, protože chci vědět vysvětlení! Nevědomost je tak hrozná. A ještě horší je koukat do zdi a nemít co dělat. Píp, nic, píp, nic...

Je večer, ale já nemůžu usnout. Prostě nemůžu. Zavřu oči, ale neusnu. I kdybych vážně chtěla. Ležím, poslouchám pípající přístroj a sleduji, jak se měsíční světlo vteřinu po vteřině o několik desetin milimetru posouvá. Měsíc nevidím, jen kousíček tmavé oblohy. Není na ní ani jediná hvězda, je zataženo. Kdyby tam tak byly hvězdy, mohla bych hledat souhvězdí. I když poznám jen Orion, Střelce a Velký a Malý vůz. Píp, nic, píp, nic...

Pořád ne a ne usnout. Vsadila bych se, že kdybych měla jít další den do školy, usnu tam. Ale ačkoliv jsem teď byla unavená, nemohla jsem usnout. Hlavou mi proudilo tolik myšlenek a tolik vymyšlených příběhů, pohádek...
"Vlastně!" skoro jsem vykřikla. "Dneska- nejspíš, pokud je čtvrtek- bych psala do těch novin," mluvila jsem, spíše teda šeptala. 
Jaké by to bylo? Seděla bych tam a zapisovala si: 'Nováčková vyprávěla báseň od ... Zarecitovala ji velice hezky. Když si tedy odmyslíme pět ze šesti slok.' Přemýšlení o tomhle mě zaměstnalo tak moc, že jsem byla opravdu vyčerpaná- skoro jako po maratonu. Ale neusnula jsem. Píp, nic...

Oči mě pálily tak moc, že jsem je musela mít zavřené. Pořád jsem zívala, cítila jsem se úplně vyčerpaná, bez energie. Ale můj mozek mě nechtěl poslechnout. Nechtěl mě nechat usnout. Pořád mi přemítal vzpomínky z města. 
V hlavě už mi blikal červený nápis 'Já chci spát!', ale ani to nepomáhalo.
"Já chci spát!" zakřičela jsem a rozbrečela se vyčerpáním. "Proč nemůžu alespoň na chvíli spát?!"
Do pokoje přiběhla sestřička. Řekla jsem jí o prášky na spaní a ona mi je dala. Můj mozek se i tak chvíli vzpouzel. Ale netrvalo to moc dlouho a ke mně se konečně dostavil spánek. Nevím proč, ale i ve spánku jsem pořád slyšela ten pitomý, otravný přístroj. Píp, nic, píp, nic, píp...

Vzbudila jsem se a nad sebou uviděla dva ustarané obličeje. Máma, táta... A ještě někdo. Byl v rohu. Doktor. Ale moc mladý doktor. Ne, to nemohl být doktor. 
"Kdo to je?" zeptala jsem se. 
"Kdo?" nechápali. 
"On!" ukázala jsem do rohu místnosti. Stál tam kluk, kterému mohlo být podobně jako Kovymu.
"Nikdo tam není, zlatíčko," vytřeštila na mě oči mamka. Já jsem ho tam ale pořád viděla. 
"Kouká se na mě," zamračila jsem se. "Co chceš?!" 
Do pokoje přišel doktor. Mamka mu řekla, že blouzním.
"Ano, sestřička jí podala léky na spaní. Mají jako vedlejší účinek halucinace, neměly by dlouho trvat."
"Proč se na mě dívá?" ačkoliv jsem si uvědomila, že mám jen halucinace, pořád mi ten pohled byl nepříjemný. "Jdi pryč!" v tom ten kluk zmizel. Pousmála jsem se a zavřela oči. "Promiň, ale ten pohled..." nedořekla jsem to, protože jsem zase usnula. Píp, nic, píp...

Ani nevím, co se mi zdálo za sen. Vzbudila jsem se a vedle postele stál doktor.
"Co je dnes za den?" zeptala jsem se. Ani nevím proč.
"Pátek," odpověděl mi laskavě doktor. 
"Jé, a já nemusím do školy?" zasmála jsem se. Cítila jsem se veselá. Až moc veselá. Doktor zapisoval nějaké poznámky do desek. "Co si to píšete?" 
"Poznámky. Víš, sestřička ti dala prášky na spaní," podíval se na mě vážně.
"Ano, to dala," zasmála jsem se, přišlo mi to strašně legrační. "Proč se cítím tak..."
"Jak?" 
"Veselá." 
"To je těmi prášky," usmál se doktor. "Zanedlouho vás to přejde a zítra nejspíše pojedete domů. Nemáte žádné zdravotní problémy, omdlévání bude nejspíše ze stresu a s tím vám v nemocnici nepomůžeme," doktor si něco zapsal a pak odešel. Píp, nic...

Asi o hodinu později jsem se cítila lépe. V rámci možností. Kdybych nebyla v nemocnici, cítím se ještě lépe. Večer přijeli rodiče. Oznámili mi, že pojedu domů. Oznámili mi, že budu chodit k psychologovi. Oznámili mi, že se ségra odstěhovala k Housovi. Oznámili mi toho tolik, že jsem si ani všechno nepamatovala. Budu chodit k psychologovi... Možná se ze mě za chvíli stane ten šílenec. Kdo ví?

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^