Město YouTuberů

Město YouTuberů IV.- Škola a pepřák

Začal nový týden a tím pádem jsme se sestrou začaly chodit do školy. Ségra na střední dojížděla, ale mě čekal první a zároveň poslední rok základky - devítka. S Martinem jsem se od doby, kdy jsem ho pronásledovala, neviděla a přiznávám, že jsem z toho byla trochu smutná.
Když jsem přišla do školy a učitelka mě před třídou představovala, samozřejmě mě všichni zvědavě okukovali. Já jsem 'okukovala' zem. Sedla jsem si do lavice před dvě holky... Jediné ve třídě. Vážně, ve třídě byly jen ony dvě. A teď už jsem tam samozřejmě byla i já.
Rozhlédla jsem se a první, co mě napadlo, bylo, že v ní bylo nějak nezvykle málo lidí. Jedna z holek mi hned oznámila: "Čtrnáct kluků a dvě... Teď už teda tři holky. Já jsem Ivet a tohle je Carol," ukázala na holku sedící vedle ní a ta se na mě jen stydlivě usmála.

Začalo vyučování, konkrétně hodina matematiky, a já jsem si ji docela užívala. Byla tam docela milá učitelka a navíc jsem matematiku a i ostatní předměty zvládala levou zadní. Často jsme se stěhovali, a tak jsem byla s učením odkázaná sama na sebe. Všechno už jsem měla nastudované ze sestřiných starých sešitů ze základky, z dob, kdy jsme bydleli na jednom místě.
Abych vás nenudila matikou, o přestávkách jsem se seznámila s holkami. Ivet je kamarádská a dost ukecaná. Ovšem Carol, vlastním jménem Karolína, je takový ten stydlivý typ člověka. Většinu věcí, co jsem se dozvěděla, ať už o Carol, spolužácích, učitelích nebo tak, bylo samozřejmě od Ivet.
Ke konci vyučování bych vám dokázala vyjmenovat nejen, jak se kdo ze třídy jmenuje, ale taky na kterého učitele si dávat pozor a s kým ze třídy mít dobré vztahy, když bych náhodou chtěla opisovat úkoly. Nad tím jsem se musela pousmát - nepotřebuji opisovat úkoly. Vždyť to, co se teď učí, jsem uměla už na začátku osmičky.
Skončila škola a já se vydala domů. Doufala jsem, že bych třeba mohla narazit na Martina, ale to bych asi chtěla moc. Když jsem procházela kolem autobusové zastávky, přidal se ke mně nějaký kluk. Šel jen kousíček za mnou, a tak jsem na něj pořádně neviděla, ale připadal mi povědomý.
"Nejspíše máme společnou cestu," konstatoval po chvíli a už kráčel vedle mě.
No jasně že ho odněkud znáš, pomyslela jsem si. Nedokázala jsem mu odpovědět. Hlas selhal. Nikdy v životě jsem ani nesnila, že potkám byť jediného YouTubera. Teď jsem za tak krátkou dobu potkala už dva.
"Vypadá to tak." Ano! Řekla jsi něco, čemu se říká souvislá věta! Gratuluji holka! proletělo mi hlavou.
"Já jsem-"
"Kovy. Nechceš přece sdělovat jméno," uculila jsem se na něj. „Co kdybych byla šílená fanynka, která tvé jméno roztroubí po celém internetu?" Ve skutečnosti jsem byla fanynka, ale jeho jméno bych nezveřejnila. Proč bych to dělala?
"Máš pravdu. Radši si ho tedy nechám pro sebe," zasmál se. "Jinak, jak se jmenuješ ty? Nebo je tvé jméno taky tajemství?"
"No, neměla bych ti to říkat, jsem totiž tajný agent FBI," řekla jsem tichým hlasem a v duchu promítala, kde jsem nabrala tolik kuráže. "Ale můžeš mi říkat Klér."
"Klér? Docela obyčejná přezdívka pro tajného agenta."
"Možná je to šifra," mrkla jsem na něj.
"A nebo jsi taky ta holka, o které mi včera vyprávěl Martin."
"Mysli si co chceš. Každopádně, tady musí Tajný agent alias Ta holka, o které ti vyprávěl Martin z kanálu jmenuji se Martin odbočit," ukázala jsem na ulici našeho domu.
"Vůbec jsem neřekl, o jakého Martina se jedná, a ty hned víš. Jsi prozrazena!"
"Agenti FBI ví všechno," odsekla jsem a vydala se domů. Když jsem se otočila, viděla jsem Kovyho, jak stojí na místě a sám pro sebe se směje. Snad si o mně nemyslí, že jsem šílenec. I když by tak daleko od pravdy nebyl.

Týdny ubíhaly a já jsem už nepotkala ani Kovyho, ani Martina. Škola pro mě byla brnkačka, v hodinách jsem se nudila, učitelky mě nevyvolávaly. Pokoušely se mě vyvolat jedině tehdy, když si myslely, že nedávám pozor. Když jsem jim pak dovykládala celé učivo nazpaměť, dokonce i s informacemi, které v učebnici chybí, měly co dělat, aby na mě nezůstaly koukat s otevřenou pusou. Vždy, když jsem šla ze školy domů a procházela jsem kolem zastávky, vyhlížela jsem Kovyho. Ovšem, buď se mi vyhýbal, nebo jsem na něj prostě neměla štěstí.

Když už jsem to vzdala a začala jsem přemýšlet o tom, že to s Kovym a Martinem byl jen výtvor mé fantazie, začaly podzimní prázdniny. Vyšla jsem si s Ivet a Carol ven, procházely jsme se po venkově a povídaly si. Rozhodly jsme se jít na louku, ale už tam někdo byl. Chtěla jsem se otočit a jít, ale holky mě zabrzdily.
"Počkej! Vždyť to je Kovy, ne?" zeptala se Ivet.
Zaostřila jsem na skupinku lidí, kteří tam stáli a mluvili do kamery. A vážně- Byli to Kovy s Martinem a ještě s nějakými lidmi.
"Nejspíš," odvětila Carol. Nebyla moc výřečná, ale z jejího hlasu se dalo vyčíst, že je nadšená.
V tom nás zpozoroval Martin. Taky aby ne, když jsme tam stály a blbě na ně koukaly. Zamával na nás a holky byly v sedmém nebi.
"Ahoj Klér!" zakřičel Kovy a vypnul kameru. Pak něco řekl ostatním, přidal se k Martinovi a společně se k nám vydali.
"Ty se znáš s Kovym?" okamžitě na mě vybafla Ivet.
"No, řekněme," bylo jediné, na co jsem se zmohla.
Mezitím k nám Kovy s Martinem došli.
"Myslel jsem, že už tě neuvidím. Že tě povolali do služby nebo tak něco," řekl Kovy se zvláštním výrazem v obličeji - snažil se vypadat vážně a zároveň zadržoval smích.
"Od FBI jsem odešla, už mě to nebavilo," odvětila jsem úplně klidně. Výkon hodný profesionálního herce, no ne?
"Nechápu co se tady děje," vmíchala se do toho Ivet s trošku pisklavým hlasem. "Ale každopádně, nemůžeš nás představit?"
"Takže- Kovy, Martine, to je Ivet a tohle je Carol. Holky, vy už kluky nejspíše znáte."
Vypadalo to, že Ivet zešílí a Carol nadšením zkolabuje. To jsou ty šílené fanynky, o kterých Martin mluvil?
"Chtěli jsme se zeptat," obrátil se ke mně Martin, "potřebovali bychom tě do videa."
"Mě?"
Kovy kývl hlavou.
"Byla bych pak slavná. Co kdyby mi to stouplo o hlavy?" ušklíbla jsem se po chvíli přemýšlení. "Ne díky, radši zůstanu bývalým tajným agentem."
Ivet mě šťouchla do ramene, Carol mě propíchla nechápavým pohledem. Já jsem to ignorovala.

Večer jsem doprovodila holky domů a pak jsem šla sama. Nebylo to úplně nejchytřejší, byla tma a já se bála. Přesněji řečeno, byla jsem strachy vyděšená, vzhledem k tomu, že jsem byla ve skoro úplně novém městě. Když už jsem šla kolem známé uličky, kde jsem se tehdy rozloučila s Kovym, ulevilo se mi. V tom ale něco zašustilo.
"Kdo je tam?" zeptala jsem se stejně hloupě, jako lidé v hororech. Možná jen zvíře... A možná taky ne. Docela vyděšená jsem začala hledat pepřák, který mi mamka koupila, když mi bylo deset. Najednou z křoví vyskočila postava. Nečekala jsem na nic, vystrašená jsem stříkla pepřák do očí tomu člověku. Ačkoliv jsem ho nikdy předtím nepoužila, trefila jsem se docela přesně. Nadšená jsem z toho ale nebyla.
"Kovy? Kovy! Cos tam sakra dělal?!"
"Chtěl jsem tě vyprankovat," odpověděl s bolestí v hlase. "Nenapadlo mě, že s sebou budeš mít pepřák," až teď jsem uviděla v jeho ruce kameru.
"Bože můj, takové pitomé nápady. Bolí to moc?"

Upozorňuji, že vše je jen FANFIKCE, nic z toho se - samozřejmě - nestalo.
P.S.: Vím, že to není úplně dokonalé, ale snažím se ^-^

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^