Město YouTuberů

Město YouTuberů III.- Kamarádi

"Ma- Martin?" vykoktala jsem ze sebe.
"Copak jsi mě celou tu dobu nesledovala jen proto, že jsem to já?" zasmál se. "Potkávám tu plno bláznivých fanynek, jako jsi ty."
"No- Já- Vlastně... Nevěděla jsem, že to jsi ty. Teda, připomínal jsi mi tebe..."
Martin zdvihl obočí a já si až pak uvědomila, co jsem to řekla za kravinu.
"Ale chtěla jsem si tu najít kamarády," snažila jsem se upřesnit. Čím víc jsem se to ale snažila zachránit, tím víc kravin ze mě vypadlo. Tak jsem nakonec mlčela.
Tak jsme mlčeli chvíli spolu. Pak naštěstí promluvil on:
"Já jsem Martin, mě už asi znáš..." podíval se na mě a já přikývla. "A ty jsi?"
"Klára," podala jsem mu ruku, „ale říkej mi Klér."
Ačkoliv to bylo možná trochu přehnané a formální na dva teenagery, stiskl ji.
"Normálně míváš studené ruce?" podivil se.
"Většinou ne. Jen občas. Jinak je mívám teplé," začala jsem si je mnout, abych je alespoň trochu zahřála. 
"Myslím, že bych tě měl doprovodit zpátky, jinak tu asi umrzneš," prohodil ironicky.
"Je přes dvacet stupňů, neumrzla bych," konstatovala jsem a když mi došlo, že to myslel jen z legrace, plácla jsem se rukou přes čelo. Martin se jen zasmál.
"Tak radši pojď," vyzval mě pobaveně.

Cestou domů jsem mu vyprávěla o sobě. Řekla jsem mu, že jsme se sem přistěhovali teprve dneska a že jsem se šla projít, protože by mě mamka zapřáhla do přemisťování nábytku. On mě jen poslouchal a smál se.
"Tady odtud už trefím," začala jsem se loučit, když jsem si všimla, že to tu už poznávám.
"Copak, nechceš, abych tě doprovodil až domů?" vypadal, jako by ho to překvapilo.
"Promiň, ale mamka by hned vyzvídala kdo jsi a jak se známe..."
"A to vadí?" usmál se.
"To neznáš mamku... Půl hodiny by mě trápila s výslechem. Po zjištění, kdo jsi a že se moc neznáme, by mi další půl hodiny vysvětlovala, že si mám dávat na cizí lidi pozor," řekla jsem naprosto s vážnou tváří. "Nebo by se mě snažila přesvědčit, že už mi je dost na to si někoho najít."
"Aha," zasmál se a já měla pocit, že se trochu začervenal. Rozloučili jsme se a já se vydala domů.
Tak přece jen ten sen, který se mi o něm zdál, nebyl až tak daleko od pravdy. Byla jsem vděčná, že má Martin smysl pro humor. Kdyby neměl, asi by se mi při první větě vysmál. Co jsem to tam mlela za blbosti?!

Když jsem přišla domů, čekala tam na mě večeře. Mamčina domácí pizza, mňam! Umyla jsem si ruce a sedla ke stolu.
"Co jsi dělala tak dlouho venku?" zeptal se mě hned zvědavě taťka.
"Seznámila jsem se s jedním klukem, tati," na chvíli jsem se zarazila, ale pak jsem nejistě dodala: "Jsme kamarádi, myslím."
Všichni, včetně mojí sestry, se na mě otočili.
"Kamarádi? S klukem? Ty?" sestra vypadala docela překvapeně. "Sama?"
"No a? To, že jsem se nebavila s kluky nikde jinde, ještě neznamená, že se jim vyhýbám. Nové místo, nový život," vyplázla jsem na ni jazyk a pustila se do pizzy. Atmosféra v pokoji se po chvíli překvapení uvolnila.

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^