The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA SEDMDESÁTÁ TŘETÍ - pt. 2

„Newte?" prolomí Thomas ticho mezi námi. Není to ale takové to trapné ticho, kdy se oba účastníci konverzace modlí za to, aby už někdo konečně něco řekl, tohle bylo takové to ‚Nechci nic říkat a tak budu radši mlčet' ticho a to je pro mě víc než vítané. Jde o to, že lidé mi někdy nevadí, ale když je jich dost, začnu mít introvertní záchvaty a ignoruju každého, kdo na mě promluví, nebo jim řeknu nějakou vysoce hnusně pronesenou odpověď, při které zní i prosté ‚Je 3:15' jako výhružka smrti. Po výletě v Londýně jsem byl rád za každou minutu o samotě a zotavuju se z nadměrné lidské přítomnosti podstatně déle než za normálních okolností. A tak i týden po návratu z našeho výletu jsem rád za každou minutu ticha.

„Huh?" vydechnu. Je to to první, co mě napadne, rozhodně nehodlám nějak rozvést tuto větu a tak jsem rád za to, že se moje tělo vzchopilo a vydalo nějaké primitivní citoslovce.

„Já mám teď až za hodinu trénink, nechceš někam jít?"

„Ke mně?" vyjeknu okamžitě. „Ježiš, ne, máma je doma a táta má dovolenou tenhle tejden, to by bylo blbý-"

„Klid," položí svou dlaň na mé koleno jako jednoduchý pokus o zklidnění. „Když myslim někam jít, tak myslim jít zabít čas do obchodního střediska, ne takový to ‚Hele, rodiče nejsou doma, pojď ke mně, bude sranda'."

„Promiň," zamumlám, načež sklopím hlavu. „Dneska jsem šel spát pozdě a bolí mě hlava a nějak mi to už po 7 hodinách školy nemyslí."

„Kdy si šel spát?"

„Asi ve 3 ráno, jde o to, že jsem se začetl a pak jsem si vzpomněl, že mám úkoly a tak jsem šel udělat tu fyziku, ale zapomněl jsem vzorečky, tak jsem si vzal notebook a do Googlu zadal ‚vzoreček na vypočítání trajektorie pohybu', ale nějak jsem časem skončil na Youtube, kde bylo video, jak se to vysvětluje, ale ve 3 ráno jsem se podíval na hodiny, zjistil, že je tak pozdě a z videí o fyzice jsem za těch pár hodin přešel na nějaký jakoby vtipný videa a tak."

„Páni," promluví. „To byla vyčerpávající odpověď."

„Takže tak."

„A tebe bolí hlava? Piješ vůbec?"

„Jako vodu?" je to první, co mě napadne říct. Skvěle, Newte, fakt inteligentní narážka. Ne vodu, asi myslí alkohol, když mluvíme o dodržování pitného režimu.

„Ano, jako vodu," přikývne Thomas, je na něm vidět, že se pokouší mírnit svůj smích.

„Jo, vypil jsem ráno čaj, no."

„Tak se nediv, proč tě bolí hlava," řekne. Začne se poté zvedat a batoh si přehodí přes sebe. Stoupne si přede mě, jako kdyby čekal, až se zvednu taky, což po mně asi s největší pravděpodobností chce, ale upřímně? Nechce se mi příliš zvedat.

„Nepůjdem do Starbucks? Dal bych si kafe, abych dodržoval ten tvůj pitnej režim." Pomalu, ale jako doopravdy pomalu, asi rychlostí želvy, si začnu balit věci do batohu, který si ještě pomaleji nandám na záda a s konečnou rychlostí, která by se dala přirovnat k hlemýždi, se zvednu.

„Nechci znít jako tvoje máma, ale kafe není moc dobrej způsob, jak hydratovat tělo."

„Sice nechceš znít jako moje máma, ale přesně tak zníš." Thomas si nejdříve hraje s prsty, různě je proplétá, jenže pak se rychlým gestem přesune k mé ruce, kterou s maximální jistotou chytí. Avšak já jeho jistotu ani trochu neopětuju, spíš naopak. Děsím se faktu chodit s někým na veřejnosti za ruku. Ano, Thomas je můj přítel, tak je to vlastně jeho povinností, což chápu. Také je zjevně dost atraktivní člověk, o tom žádná, a to by měl být ještě jeden další velký důvod, proč mé stisknutí nepovolit, ale já jeho ruku automaticky pustím a jen čekám, až si toho všimne.