The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ - pt. 2

Sedneme si na gauč a civíme na Disney Channel. Hannah Montana ještě neskončila. Je ticho. Oba dva se snažíme něco vymyslet, ale už jsme naprosto vyčerpaní, že vyloženě potřebujeme jen zázrak.

„Zavoláš mu."

„Komu?"

„Thomasovi."

„Proč?!"

„Protože je naše poslední šance a ty by ses měl zachovat jako chlap a ten jedenáctidenní ignor přerušit."

„To neudělám."

„Ale uděláš."

Zvednu se. Projdu se po obýváku sem a tam, z mého zrychleného dýchání mě začalo píchat v boku. Já mám kontaktovat Thomase? První?! Ne, jen to ne!

Ve finále ale vezmu mobil a vytočím jeho číslo, které se mi automaticky uložilo ve chvíli, kdy si mě přidal do přátel. Chodím sem a tam, uklidňuje mi to.

Za pět zazvonění to konečně vezme: „No?" Je tam strašný rachot.

„Ahoj! Tady Newt," mám zvýšený hlas, aby mě vůbec slyšel. Minho se na mě dívá jak na debila.

Je ticho, ale pak Thomas zakřičí poznámku, která očividně nepatřila mně: „Držte už huby, kurva!"

„Ahoj," zopakuju.

„Ahoj, Newte?"

„Jo, to jsem já."

„Co je?" zní divně, ale myslím, že to dělá ten mobil.

„Potřeboval bych pomoct, umíš to s dětma?"

„Mám se bát?"

„Ne, jen hlídáme s Minhem jednoho kluka a zavřel se nám v kuchyni a nevíme, co dělat."

„Když jsem byl malej, vyklopil jsem Teresu z kočárku, počítá se to jako ‚umění s dětma'?"

„Klidně."

„Hele, kde jste teda?"

„Tam, kde si mě jednou odchytnul, naproti domu tý Teresiny kamarádky."

„Jo, tenhle malej kluk, dej mi tak půl hodiny, jo?"

„Děkuju moc!

***

Přesně za 34 minut Thomas zaklepe na dveře. Bezmyšlenkovitě mu otevřu. Je celkem zpocený a má na sobě volné tričko a tepláky. V ruce má tu velkou tašku, kterou měl prakticky vždy s sebou.

„Sorry, nejdu pozdě?"

„Ani ne."

„Čau!" zakřičí Minho ze sedačky. Hannah Montana ho očividně začala bavit.

„Tak kde je ten kluk?"

„Já nevím, asi v kuchyni, slyšel jsem tam rachot."

„Aha."

Ukážu mu první vchod do kuchyně. Zaklepe a také se nedočká žádné reakce. Rozhodne se mluvit.

„Ahoj! Tady Thomas, hele, neznáš mě, ale když vyjdeš, tak ti dám nějaký sladkosti."

„Nejdu!" ozve se z kuchyně. Thomasovi se rozzáří oči, když konečně uslyšíme nějakou odpověď.

„Proč nechceš odejít?"

„Protože."

„Počkej, počkej!" vykřikne a podívá se na mě. „Jakou věc v tomhle domě fakt nemá rád? Jakože nenávidí."

„Nemám tucha. Minha?"

Mrkne na mě a opět se otočí ke dveřím. „Uděláme dohodu. Když odejdeš, už tě nikdy nebude hlídat Minho, jo?"

Zaslechnu kroky, jak jde někdo ke dveřím. Ono to funguje!

„A kdo mě bude teda dneska hlídat?"

„Třeba tady já a Newt." Věnuje mi pohled. „Jen já a Newt. Žádný Minho."

Přes dveře je slyšet, jak se židle, která zavinila ‚zamknuté' dveře, odsune. Pak i ta druhá, co blokovala druhé dveře. Potom už vyjde Aris dveřmi, skrze které jsme s ním komunikovali. První věc, co udělá, je, že obejme Thomase. Není to takové nucené objetí, jak vždy objímal Minha, ale pevné objetí, jaké tvoří 2% mých vrácených vzpomínek z páteční noci.

Já mezitím ukážu Minhovi, ať jde do svého pokoje a nevrací se. On artikuluje, že ještě neskončil díl, ale zahraju si na pana přísného a pošlu ho tam bez dalších námitek.

Potom, co Aris pustil Thomase, si sedne k televizi a přepne ji na nějaký jiný pořad s animovanými seriály pro děti. Na rozdíl od poprvé, co si tam sedal, se teď směje od ucha k uchu.

Thomas přijde ke mně a pošeptá mi do ucha: „Asi tu teď musím přespat, co?"

Nejraději bych odpověděl, že nejsem proti, ale vyberu si jednoduše znějící odpověď: „Nechci, abys mi tu zas nechal samotnýho s tim dítětem a Minhem."

„Neboj," zasměje se. „Nenechám."

Já si vyberu křeslo a Thomas sedačku, kde se k němu automaticky přitulí Aris. Začínám si myslet, že jediný důvod, proč se choval tak zlověstně, byl Minho.

„Prej že to s dětma neumíš," řeknu mu s úsměvem na rtech.

„Taky že ne. Aris je vzácná výjimka. Zatím jsem všechny děti, co mi dali do ruky, rozbrečel."

„Oh, jak smutné."

„Je to smutné!"

Nastane trapné ticho. Oba se rozhodneme dívat na televizi, i když nás její obsah ani trochu nezajímá. Mám začít konverzaci o té osudné noci já? Mám jí vůbec nějak rozebírat? Mám se omluvit za tu lampu? Mám to nechat být?

„Omlouvám se za tu lampu." Nechci mu to platit a hrát mrtvýho brouka, tak jsem se musel rozhodnout takto.

„Nevadí, celkem mi to vyděsilo, když jsem se probudil, ale Teresa mi to vysvětlila."

„Jak?" Co když mu lhala a přikrášlila si to?

„Vzbudil ses, leknul ses, dozvěděl ses a zdrhnul. Ještě k tomu stihnul tu lampu."

„Aha, já myslel, že ses na mě nějak zlobil, nebo tak nějak."

„Ne! Ježiši, to ne! Já jsem vůl, jsem ti nic nenapsal, co? Strašně se omlouvám, ty s tim nemáš nic společnýho. Ono jde o to, že já... Nemám teď vůbec čas."

„Proč?" musí mi říct něco víc. Nemůžu být už jen kamarád, co o něm ví jen to, co má na Facebooku.

„Protože- Hele, musíš mi slíbit, že potom budeš... stejnej?"

„Slibuju?"

„Tancuju. A na začátku listopadu máme soutěž, mistroství Ameriky. A musim trénovat."

„Jo, tak."

„Normálně to lidem neříkám, jen-"

„Jen to máš asi 5x zmíněný na Facebooku."

„Cože, vážně?!"

„Smrtelně."

„Já si ho zakládal asi ve 12 letech a pak se o to nějak nezajímal," zasměje se.

„Já mám na Facebooku, že jsem dal 5 hvězdiček filmu Auta."

„Auta jsou náhodou super film!"

Usměju se. Možná proto, že se teď bavím s Thomasem jako normální člověk a možná díky tomu, že jsem si teď jenom utvrdil, že on je na hlavní roli v mé budoucí knize jako stvořený. Ale hlavně jsem si teď jistý s tímhle - jsem do něj zamilovaný. A to hodně.