The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA ŠEDESÁTÁ

                  

Dívám se na sebe v zrcadle a snažím se na sobě najít jakoukoliv změnu. Cokoliv, co by mě mohlo prozradit. Ráno jsem dostal záchvat paniky a hodil na mě to, co se mi zdá nejvíc nošené ostatními - plandavé tričko, černé jeany. Tyhle dvě věci nikdy nenosím, ale mám je ve skříni, protože jsem si je kdysi koupil se Sonyou. Jako bych se probudil s napůl vymazanou pamětí, že už ani nevím, co bych si za normálních okolností vzal na sebe.

Ještě vůbec si nedokážu uvědomit, co jsem před dvěma dny udělal. Jako bych se vedle něj probudil dneska. Jako bych to teprve zjistil. Jakoby to byla naprosto nová informace. Jako bych znovu cítil ten pocit viny, že jsem udělal něco špatně. Jako bych podvedl Thomase.

Prsty si projedu skrze vlasy a vydechnu, čímž ze sebe částečně dostanu tu tíhu, která mě svírala.

Je čas je jít do boje.

***

Ve škole se snažím vyhnout jakémukoliv kontaktu s Minhem, takže to znamená, že spolu prohodíme tolik slov, jako normální lidé. Jinak Minho mluví nadprůměrně za nás oba dohromady. Ale je těžké chovat se normálně, když dokážu myslet jen na to, co se v posledních pár dnech stalo, a moje normální lidské smysly vypověděly jakoukoliv činnost, že se chovám tak, jak si myslím, že bych se choval. Nebo tak, jak se chovají ostatní. Jelikož jsem si jistý jedinou věcí - netuším, jak bych se choval za normálních okolností. Kolem mě totiž žádné nejsou.

Dokonce, když skončí hodina matematiky, vezmu si mé věci do rukou a v ten moment, co se zvednu, podívám se na bílou stěnu naproti mně a naprosto přestanu vnímat okolí. Všechno ztichlo a mě zaplavil ten pocit, kdy si uvědomujete krutou realitu, následuje tlukot srdce a nedostatek kyslíku.

„Newte, Newte!" je to, co mě probudí do reality. Minho.

Podívám se nejdříve na něj a pak na věci, které bych dle mých předpovědí měl držet v rukou, ale nyní jsou na zemi. Musel jsem je pustit, pomyslím si.

Bez dalšího pohledu na Minha se jen mlčky sehnu a seberu je. Dokonce vykročím s tím, že musím opustit místnost, než se začne ptát, ale ještě předtím mě on stihne vzít za paži, abych neodešel dřív, než mě pustí. „Newte? V pohodě?"

Polknu a rychle si rozmyslím odpověď, „Ano? Jo, jo jsem. Jen, jen mi to spadlo."

„Fakt?"

„Jo, bože! Přestaň se chovat jako moje matka, prosím."  Tohle je zrovna ta část, kdy se chovám tak, jak by se choval pubertální člověk v mém věku. Ne já. A poté ucítím, jak tlak Minhova sevření povolí. Můžu odejít.

„Co je teď za hodinu?" zeptám se.

„Newte, teď už je oběd, před minutou jsem ti to řekl."

„Jo, jasný. Vždyť, jo, já to slyšel."

Minho mi opět zatarasí cestu tím, že si přede mě stoupne a opře se o protější lavici, takže nemůžu projít. Přeju si jen jednu věc, ať na mě nemluví. To je toho tolik?

„Chováš se, jako kdybys dostal upíří kousnutí a měl ses každou chvíli proměnit, co je?"

„Byl bys tak laskavej a nechal mě projít? Mám hlad."

„To je zajímavý, ještě před minutou si chtěl jít na další hodinu."

„Nech toho, jo? Chováš se už jako Brenda." A to už mě nechá projít s takovým výrazem na tváři, jakoby se dozvěděl tu nejvíc srdceryvnou věc na světě.