The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ - pt. 2

Jedeme už druhou hodinu a jsme na silnici, která je jen pruh asfaltu uprostřed polopouště kolem nás. Připadá mi to celkem děsivé, zvlášť když nevíme, kam jedeme. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že je kolem nás ještě stále signál. Až i ten nebude, začnu panikařit a nebudu se zajímat, že zažívám dobrodružství mého života, jediné, co budu chtít, bude jet domů.

„Takže ty máš od ledna zase tréninky?"

Thomas si vzdychne, jakoby ho to celé už unavovalo a nebavilo. Nedivím se mu. Možná si žije jeho vlastní sen, ale obětuje pro to většinu svého volného času. „Jo, prvních 14 dní v lednu mám soustředění a pak mám 3 tréninky denně. Bojím se, že budu mít ve škole nadměrnou absenci. Tohle je můj poslední ročník, nechci ho opakovat s těma losserama, co jsou ročník pod náma."

„Takže nebudeš mít čas... na mě?" Nechci znít jako nějaká potrhlá přítelkyně, která je napůl přítelkyně a napůl stalker, ale jednoduše mě děsí, že Thomas nebude mít čas. Jednou jsem si našel přítele a rozhodně nehodlám hledat jiného.

„Snad jo, nevim, na Mistroství Světa jsem nikdy netrénoval."

Zívnu, už se ani nenamáhám dát si dlaň před ústa a jako vždy poté zkontroluju čas, už bude pomalu pět ráno a je to vidět, poněvadž se začíná svítat. Nejradši bych si položil hlavu na Thomasovo rameno a usnul. Ale jsem celkem smířený s tím, že Thomas řídí a tak si nemůžu dovolit bližší fyzický kontakt než chycení ruky. Spánek mě i tak přemáhá a jako jediné rozumné řešení mi přijde prostě usnout, tak se opřu o dveře auta a zavřu oči.

***

Vzbudím se tím způsobem, že si nejsem jistý, kde jsem, co dělám a jak se vůbec jmenuju, když se mnou začne Thomas cloumat. Nechci mu to říkat nahlas, ale já dobrovolně vešel do tohoto vztahu, tak od něj očekávám jiný, řekněme, víc něžnější, přístup.

„Co je?" zamumlám otráveně, zatímco nevím, jestli mám ignorovat Thomase a spát dál, anebo se psychicky připravit na blízké vstávání.

„Jsou 3 odpoledne, napadlo mě, že bychom mohli jít na jídlo."

„Jako, já půjdu, jde o jídlo, to jdu vždycky, ale nemohls mě vzbudit víc... hezky?" pomalu se začnu zvedat, ale oči mám stále zavřené, otevřít je je to nejtěžší z celého tohohle procesu.

„Platím já," pošeptá mi Thomas do ucha, přitom je nebezpečně blízko, až dokážu cítit dotek jeho rtů, když mi tuto větu oznamuje.

Otočím se tak, že nás od sebe oddělují jen milimetry, takže cítím jeho horký dech, a řeknu, „To je dobře, já si žádný peníze totiž nevzal."

Thomas by se možná o něco pokusil, ale to už jsem se stihl obrátit na druhou stranu. „A kam vlastně půjdeme?"

„Nevím, pojedeme rovně a první benzínka."

„Takže stejná strategie jako předtím." Thomas dál nekomentuje mojí poznámku a nastartuje jen auto. Jsem konečně tak nějak schopný vnímat, tak jsem si až nyní všiml, že jsme sjeli ze silnice na okraj a oba jsme pravděpodobně spali.

„Ty si myslíš, že tu bude nějaká benzínka? Protože benzínka je obchod, kde musí být lidé. A lidé znamenají civilizaci. A ta v těhle místech moc nebývá."

***

Thomas pro jistotu zapnul rádio, aby mezi námi nebylo ticho. Bohužel, na tomhle starém vraku jde naladit jen jediná stanice a to je místní texaské country rádio, které střídá nějakou kapelu s názvem „Divocí Koně s Ocasem" a píseň „Starý McDonald farmu měl...". Nejraději bych zastavil u první benzínky. Koupil kladivo. A to rádio následně tím kladivem rozbil.