The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Ráno se probudím. Obléknu. Nasnídám. Upravím. A s depresí nastoupím do školního autobusu.

Civím na monotónní krajinu a všechno mi z ničeho nic přijde hnusné, tmavé, nezajímavé. A to z jediného důvodu. Dobrá, možná ze dvou. První, Thomas je hetero. Druhý, Minho je debil.

Stejně tak rychle, jako jsem nastoupil, vystoupím a vejdu do školy. Vyhnu se setkání s Minhem u skříňky a jdu jen třídy. Tam si sednu.

O deset minut později: Minho si sedá vedle mě, můj plán selhává.

„Jak to jde?"

„Blbě."

„Jak to?" Jen se na něj výhružně podívám. Kdyby mohl pohled zabíjet, už je Minho dávno mrtvý.

„Hele, podívej, je mu 17, to znamená, že ho ještě můžeš trošku naťuknout."

„Co, prosím?"

„Naťuknout, jakože... Přiteplit?" Minho si s poslední slovní hříčkou není ani trochu jistý a to samé o něm vypovídá jeho zoufalý výraz.

„Chceš facku?"

„Jéžiši, já to myslim dobře! Pomáhám ti!"

„Jak? Dneska v autobuse ke mně Regina Sullivanová přišla s tím, že mi to s tebou sluší a jsme hezkej pár."

„Regina? Tu určitě poslala Brenda."

„Posloucháš se, Minho? Ty seš samá Brenda, Brenda, Brenda, pomsta Brendě, Brenda, Brenda a překvapivě, opět Brenda! Přenes se přes to! To, že o ní non stop mluvíš, spíš vypadá na to, že ji furt miluješ!" Můj hlas je silnější a nečekaně jsem se dost rozzuřil. Minho se na mě ublíženě podívá. A je to tady. Minho a jeho dlouhý poučný monolog.

„Já na rozdíl od tebe Brendu nestalkuju a..." Pak je ticho. Přemýšlí a hned dodá: „Okay, už o ní nebudu mluvit."

A jakoby to bylo boží znamení na oslavu toho, že Minho neodpověděl dalším útočným proslovem, zazvoní na hodinu. Se zvoněním vrazí do třídy uřícený Thomas, načež zaujme místo v první řadě, kde vždy sedívá. Že by taky chodil pozdě jako já?

Učitel přijde za ním a zavře dveře. Ještě čeká na poslední dva opozdilce a napíše jim pozdní příchod. Potom začne výklad o první světové válce.

Snažím se poslouchat, ale rozptyluje mi Thomas sedící jen o dvě lavice přede mnou. Když nepočítám moment, kdy se stal cílem mého nárazu, tak jsem mu blíž než kdykoliv jindy a já tím pádem musím využít každičkou minutu v jeho blízkosti.

Koutkem oka uvidím, jak Minho vytrhne papír ze sešitu a napíše na to „Miluju tě." Poznám, že se pokouší napodobit moje písmo. To ne, jen to ne.

Rychlým manévrem vezmu papír a načmárám na něj „to neni pravda". Minho napodobí můj chvat a napíše na něj „kecá." Přečmárá ho velkým srdíčkem, ale celá miluju tě/to neni pravda/kecá konverzace je na něm stále vidět a nenápadně ho hodí před Thomase.

Je vidět, že si toho nikdo nevšiml. Je vidět, že si dám hlavu do dlaní a snažím se dělat, že neexistuju. A je ještě vidět, že Thomas si nohou k sobě papírek přitáhne a otevře ho.

Po přečtení se rozhlédne po třídě se zmateným pohledem a pak si pomuchlané, popsané a pokreslené psaníčko strčí do kapsy.

Já si také vytrhnu papírek, napíšu na něj: „seš mrtvej muž" a pošlu ho směrem k Minhovi. Ten odepíše: „nemáš zač".

***

Nejradši bych skočil z mostu. Mám dnes fakt náladu pod psa a nechci se nějakým způsobem socializovat, dokonce bych si i rád dal pauzu od všeho toho „balení" Thomase, ale nakonec se nechám překecat od Minha, že dnes je ten pravý den, abych mu napsal.

Sedíme před mým notebookem. V posledních dnech je tato volnočasová aktivita naší každodenní součástí. Mám rozkliknutý chat a jsem každou chvíli připraven mu napsat. Od Minha mám jasné instrukce: „Ahoj :)"

„Ale ten smajlík je strašně děsivej!" namítnu.

„Na mobilu ne."

„Ale když ho vidíš na monitoru počítače, máš chuť díky němu spáchat sebevraždu."

„Tak dej místo závorky D."

„V žádnym případě."

„Proč zas?"

„Ty to nevidíš?"

Minho nadzvedne jedno obočí. „A co?"

„Je to úplně jasný. Když napíšeš ‚Ahoj :D' je to, jako bys mu chtěl napsat nějakou super vtipnou zprávu, zatímco já chci jen navazovat kontakt."

„Tak napiš jen ‚Ahoj'."

„To je jako, kdybys mu měl každou chvíli vyhrožovat."

„Ty, vole, proč seš tak nerozhodnej?"

„Já nevim!"

„Se chováš poslední dobou jak holka s premenstruačním syndromem."

Naše rozhovory jsou poslední dobou celkem impulsivní, ale je to pro dobrou věc a tak se snažím nevybouchnout jako ve škole.

„Hele, víš co?" Minho klikne na chat a můžu psát. Napíšu ahoj, vystřídám asi 20 druhů emojis a s každým novým je vidět, jak Minhovi klesá trpělivost.

Ještě několikrát změním text, například místo „ahoj" napíšu „čau", „hej", „jak je?".

Zrovna, když mám všechny prsty na klávesnici na to, abych napsal opět „ahoj" Minho zařve: „TAK UŽ, KURVA, NĚCO NAPIŠ!" A bouchne do klávesnice.

 Už se chystám na něj zařvat, jak byl ten notebook drahej a že mi ho zaplatí, když do něj bude takhle mlátit, on je už očividně připraven na svou obranu, ale pak si toho všimneme. S mixem různých písmen Minho musel stisknout i enter, takže se zpráva odeslala.

Tímto způsobem se z jednoduchého „ahoj" stalo „qwhgrhfehrfn".

„A do prdele." 

Pozn. Aut.: Předčasně přidaná kapitola, protože si to zasloužíte a protože hokej.