The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ

Nikdy jsem si nemyslel, že konec vánočních prázdnin a následný návrat do školy bude pro mě tak prospěšný jako nyní. Za normálních okolností bych měl depresi minimálně 14 dní, než bych se zase vrátil do těch starých kolejí, kdy jsem psychicky smířený s tím, že tohle mučení musím splnit, dokud nedostuduju a pak nějakým zázračným způsobem zbohatnu, abych se nemusel starat o peníze a zázemí v důchodcovském věku, kdy budu jen pravidelně docházet do nemocnice na kontroly, abych věděl, kdy umřu a řádně se na to připravil.

Víte, čekal jsem ty dny bez Thomase následovně – ráno vstanu, napíšu zprávu Thomasovi, půjdu do školy, kde budu očekávat na to, až se vrátím domů a tam už rovnou zavolám Thomasovi, dokud neuznám, že je čas spát a měl bych ten hovor ukončit. JENŽE realita je ve finále asi taková – vstanu, napíšu Thomasovi jen proto, abych dostal zprávu o tom, že má zpráva „nebyla odeslána", jdu do školy, poslouchám Minhovi řeči o tom, jak se (podle něj) z něj stal lepší člověk, pak jdu po tom (m)učení domů a zkusím zavolat Thomasovi, který je opět nedostupný, ale ve 12 hodin dostanu od neznámého čísla SMS ve znění „Ahoj! Tady Thomas. Jsem v pořádku. Nic mi nechybí. Miluju tě!" kterou jistě posílá ve stejném znění i jeho matce. Jak skvělé, že?

Dobrá, musím uznat, že kdyby mě tohle štvalo, byl bych na postu „vysoce žárlivá kontrolující přítelkyně", což já nechci, ale je to Thomas a já mám iluzi toho, že všechny ty špatné věci, které se mi za můj krátký život staly (prakticky to bylo vše sociálně odpuzující kromě obezity) se najednou odrazily tak, že najednou prožiju můj dokonalý románek, který (když už) bude mít sakra dobrej zvrat, protože já se tu nedeprimoval z prvního sexu jen proto, abych měl zvrat v knížce na styl „ignoruje mě", jelikož to už jsem zažil. A věřte mi, v tý knize budou slova jako „ignoroval", „ignorace", „ignoruje" a „ignorován" mezi nejvíce použitými.

A tak zkusím ještě naposledy mu zavolat. Dám si mobil k uchu a tiše doufám, dokud mé modlitby Bůh nevyslyší (asi jsem neměl být ateista /nebo gay/), když mi ta milá paní s hlasem robota oznámí, že volaný účastník je nedostupný a můžu zanechat hlasovou zprávu, kterou si nikdo stejně nikdy neposlechne, tak proč se fyzicky namáhat ve 3 ráno mačkáním tlačítka s číslem 1?

Mobil odhodím na druhou stranu postele a oči si promnu dlaněmi. Jsem za prvé, fyzicky unavený z toho, že můj denní spánek tvoří asi 3 hodiny z těch 24, a za druhé, psychicky unavený z toho, že to už bude sotva týden a já už jsem na prášky z toho, že tu nemám Thomase. Protože já vám garantuju, že až se vrátí, tak ho obejmu a nepustím. (Zní to jakkoliv prazvláštně, ale při mém momentálním psychickém stavu bych to asi doopravdy udělal.)

***

„Jak to jde s Panem Božským?" zeptá se mě Brenda. Sám jsem překvapený její otázkou, která překvapivě míří na mou osobu, tak se na ní před odpovědí ještě pro jistotu překvapeně podívám. Sedíme na obědě, které tvoří nějaké masové ragú, ale hlavně z důvodu, že od té doby, co nemám co dělat, střídám seriálové maratony Doktora House a Kostí, na které jsem se včera díval a byla tam jedna epizoda, kdy ve školním jídle byl rozemletý člověk. Věřte mi, pak přejde chuť každého.

„Že by Masochistická Mrcha promluvila?" Je to něco speciálního. Málokdy si říkáme jmény, u nás momentálně jedou jen dvou slovné přezdívky - ta, která nejvíc urazí, ta vyhrává.

„No jasný! To je na tebe moc, abych na tebe promluvila, ty máš teď ty deprese." Odkašle si, „Čtyřprocentní deviante."

Abych to upřesnil, první část mé přezdívky je ze statistiky, kterou kdysi Brenda četla, která uvedla něco o tom, že 4% lidí z vašeho okolí jsou gayové nebo něco takového, už si to nepamatuju, ta druhá část vznikla z toho, že Minho nesl ztrátu jeho 100 babek tak moc tragicky, že mu to „ujelo" před Brendou a když už mluvil o tom, že jsem s Thomasem spal, musel si to trošku přikrášlit. Takže z jedné noci, kdy jsem měl větší strach, než když mi bylo 5 a poprvé jsem pochopil význam Halloweenu, se vyklubal výlet do pouště s úmyslem (cituji Minha) „Poznat naše sexuální chutě a touhy ještě předtím, než se odloučíme." Vážně, většího debila, než je Minho, asi nikdy za můj život nepotkám.

„Náhodou," rozhodnu se odpovědět. „S Thomasem to jde dobře." Polknu. „Každej den mi píše." Dlouhý pohled na bílou stěnu přede mnou. „SMSku." Uvědomění si kruté reality. „Kterou posílá i jeho matce a má každej den stejný znění."

„Masochistická Mrcho, myslím, že bys měla začít utěšovat," zamumlá Minho, zatímco se na mě dívá, jako kdybych byl jeho největší noční můra. A je to částečně pravda. Já cítím, jako bych se měl každou chvíli složit a Minho je v těchto případech ten nejhorší utěšovatel na světě. A tím myslím jako fakt nejhorší, že i kdyby jeho babička byla na smrtelné posteli, on by ji bezcitně poplácal po zádech a monotónně řekl, „To bude dobrý." A tím monotónním tónem hlasu myslím takový hlas, jako když se vás někdo zeptá, „Co jsi měl k večeři?" a vy odpovíte, „Špagety." Ano, přesně takhle by to řekl.

„Hele, ty se zas mírni, Asijskej Sociopate. Nechtěl by sis ho utěšit sám? Je to tvůj nejlepší kámoš, ne?"

„Ne," odpoví Minho, tedy Asijskej Sociopat, a to mě přinutí se na něj podívat.

„Ty seš ale debil, víš to?" a nakonec mi to nedá a pousměju se. „Ale tím je aspoň vidět, jak se k sobě s Brendou hodíte."

***

Až ve 2 ráno, kdy sedím před Notebookem, kde mám otevřený Word a bezmyšlenkovitě na něj civím (pokouším se něco napsat – nenapíšu), nastane nějaká změna mezi mnou a Thomasem. Když konečně docílím názoru, že z toho asi nic nebude, jdu na Facebook, který mám permanentně vždy otevřený, i když moje upozornění jsou asi na takovém levelu jako moje rybičky, co mi máma spláchla do záchodu (nejsou). A tak si jenom projedu zeď, kde je pár vtipných obrázkům, které sice popisuju jako „vtipné", ale na tváři při jejich objevení nemám jakýkoliv náznak smíchu. A je to vlastně takové nic nedělání, dokud nenarazím na jednu fotku. Je na ní člověk, co líbá druhého člověka. Kluk holku, abych byl konkrétní. Ale to, co mě nejvíce děsí, je to, že ten kluk vypadá jako Thomas. To už si sice říkám, že to on být nemůže, že to není možné, ale pak se podívám, kdo tu fotku postnul a je to Thomasův kamarád, který s ním tancuje.

A v ten moment mi nenapadne nic jiného, než poslat tu fotku Minhovi a čekat. Protože já si zasloužím rozhodně lepší zvrat než milostný trojúhelník.