The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA ŠEDESÁTÁ SEDMÁ - pt. 2

Jen jsem tam stál, civěl a čekal na probuzení z tohoto snu. Ale ono nepřicházelo. Doopravdy jsem tušil, že to nemůže být sen, jen jsem doufal, že by to byl jeden z těch živějších, kdy vám přijde všechno tak reálné, až je to samo o sobě děsivé. Jenže ono nic.

Nemluvím a rozhodně to taky v nadcházejících pár momentech neplánuju. Zírání a mlčení jsou dvě osvědčené techniky toho, jak se nějakým způsobem dostat z trapné situace. Ale jak se dostanu z téhle, to fakt nevím.

A Thomase evidentně taky ovlivnil ten čas strávený se mnou a nasadil stejnou strategii, jeho obličej jakoby ztuhnul v tom poloúsměvu, který měl na rtech, ještě když mi otevřel. Je to jako pokus o mentální dorozumívání mezi námi, jaké můžeme započnout jen tím, že na sebe bezpodmínečně hledíme. Ale konečný výsledek se nedostaví.

Už asi po minutě začnu o mé taktice pochybovat, protože takhle asi žádné rozumné východisko nenaleznu. Na druhou stranu ale zase nechci mluvit a vysvětlovat, protože tohle se skutečně vysvětluje hodně špatně.

Z mého problému mě dostane až hlas vycházející z Thomasova pokoje, je to mužský hlas bez přízvuku, takže hádám, že je to někdo z Ameriky, asi tančí s Thomasem. Je logické, že nebudou bydlet každý sám, jako ano, je to mistroství světa, ale pořád tu jsou lidi jako já a Minho a Brenda, kteří bezmyšlenkovitě blokují špatné pokoje, přestože nejsme soutěžící.

„Thomasi? Kdo to je?" zní jeho otázka. Jakmile se Thomas za hlasem otočí, prolomí to veškeré vytvořené napětí mezi námi. Nad jeho odpovědí chvíli váhá, ale pak řekne, „Někdo z australskýho týmu, počkej, to domluvim!"

Udělá nepatrný krok vpřed a zaklapne za sebou potichu dveře. Nedá mi to a musím se taky pošoupnout dozadu, jelikož Thomasovým přiblížením se mezi námi vytvořil malý prostor, který byl na konverzaci o ‚Co ksakru děláš v Londýně?' celkem nevhodný.

Ale překvapivě, konverzaci započnu já, když se ho zeptám, „Odkdy mám australský občanství? A odkdy jsem součástí nějakýho týmu?"

Jenže Thomas mi na ani jednu mou otázku neodpoví. A chápu ho, v tuto chvíli ho patrně zajímá dalších tisíc věcí a já se ho budu ptát na logicky vymyšlenou lež na to, aby se mohl vymluvit. „Newte?" osloví mě. Poslední dobou jsem si všiml, že má několik typů mých oslovení – První, „Ahoj, Newte!", druhé „Miluju tě, Newte,", třetí, „Ty mi chceš říct, že sis našel někoho jinýho, Newte?" a čtvrtý, „Proč si za mnou letěl přes Atlantik, když si mi to mohl říct zadarmo v Austinu, Newte?"

Tohle je právě ten poslední případ.

„Co tu děláš?" pokusí se mi při této větě chytnout za zápěstí. Ale nějak uhnu a on tím pádem tenhle pokus vzdá. Ani nevím, proč jsem to udělal, jen mi to někde v hloubi duše nepřišlo správné. Nebo jsem opět zpanikařil a vytvářím si na to chabé výmluvy.

„No, já..." přemýšlím, co říct. Měl jsem si na to připravit odpověď už dříve, jelikož tahle otázka musela někdy přijít. Ale když se to vezme, jak jsem mohl čekat, že v jednom ze 4 pokojů, na které zaklepám, přičemž tento hotel jich má minimálně 100, bude Thomas? „Minho." Odpověď vydechnu a je to jediný krátký způsob, jak mou nynější situaci vysvětlit.

Thomas se mírně pousměje, jen náznakem, ale i to mi stačí na to, abych věděl, že mě chápe. „Jo, jasný," řekne už míň naléhavým hlasem. „Minho."

„Takže já už asi půjdu," ohlásím. Je to proto, abych nemusel dále navazovat kontakt s Thomasem, abych nebyl součástí něčeho, na co nejsem připravený, abych neudělal něco, čeho budu litovat a abych si znovu zvykl na Thomasovu přítomnost.