The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Mám zamotanou hlavu. Připadám si jako v těch filmech, kde se člověk promění v upíra nebo nějaké další bájné mýtické zvíře a pak nezvládá docházku a má celý život na ruby. Já na rozdíl od tohohle přirovnání nejsem upír a k nestíhání mé docházky mi stačila jednoduchá věc – láska. Nevím, zda se tomu tak v této fázi dá nazývat, přesto si myslím, že to je něco podobného této emoci, o které je napsáno 90% písní. 

K uvědomění, že mi doopravdy nejde škola, jsem dospěl o dnešní Matematiku, kdy jsem z rovnic s třemi neznámými dostal F. Sice si nepřipadám jako nějaký vědec, co půjde na Matfyz, ale Matematika se nikdy nedostala na úroveň, kdy jsem rád, že ještě nepropadám. To mám už tak dost práce nepropadat z Chemie.

A proto jsem se rozhodl s tím něco udělat. Potlačit „Kauzu Thomas" a dát větší prostor studiu, abych se vůbec dostal na vysokou školu. Mám plan B – vykrást Švýcarskou banku a pak zdrhnout – a musím uznat, že se mi dost zamlouvá, ale vysoká je pro mě stále velká priorita. Banku stejně i tak můžu vykrást vždy, když budu chtít.

Došel jsem do knihovny. Je to napůl školní, napůl klasická knihovna, kde najdete i normální knihy. Přestože mám neskutečnou touhu zamířit do jiné sekce, dojdu k regálu s knihami o druhé světové, aby můj zítřejší test z Dějepisu nedopadl tak, jak ten z Matematiky. 

Sednu si a učím se. Mám velký problém s uspořádáním myšlenek v hlavě. Vždy čtu, ale myslím na něco úplně jiného, takže jeden odstavec si musím přečíst dvakrát, abych vůbec věděl, o čem byl. A takhle přečtu asi prvních 5 stran, pak to vzdám a vydám se ke knihám, které mě skutečně zajímají. 

Dojdu ke knihám s označením „Teen Adult" a prohlížím si všechny tituly. Cítím ale, že někdo chodí z druhé strany. V knihovně jsem nikdy nechápal, proč musí být ticho. V posledních dvou letech jsem to ale pochopil. Když chcete vybírat další vaší knižní závislost, potřebujete se soustředit na to, abyste nevybrali knihu, co vás přestane po 100 stránkách bavit. Mě osobně i takové zanedbatelné zvuky, jako jsou kroky, vyrušují. 

Nedá mi to a mezerou se podívám, kdo je tajemný člověk na druhé straně polic. Jakmile uvidím jen pramen černých vlasů a hnědé oči, dojde mi, kdo to je. Thomas. 

Jak mám mít, sakra, klid, když mě takhle pronásleduje?! 

Rozhodnu se pro ofenzivní plán. Utéct. Napadne mě, že to poslední dobou dělám až přehnaně často, ale vždy se mi odběhnutí vyplatilo, útok jsem nikdy nezkusil, každopádně Minho ho zkouší furt a nikdy se mu nevyplatil. 

Rozeběhnu se, snažím se být co nejvíc tichý, a zastavím se u poslední části. Tam zhluboka oddechuju a čekám. Naneštěstí jsem prudkým zastavením shodil jednu menší pyramidu z knih, a jestli si mě Thomas doteď nevšiml, tak nyní už musel. A to se mi potvrdí, když ho uvidím vejít z druhé strany. Když o tom tak přemýšlím, on za mnou přišel. Dobrovolně. 

„Ahoj?" Má přitom tázavý tón v hlase. 

„Čau," vydechnu. Pocítím, jak se mi zvyšuje tep. Začne mi brnět v uších. Pamatuju si, jak jsme ve škole probírali tento jev a má to být něco na styl, že mozek má závadu a pokouší se ji opravit, čímž vyvolá onen divný zvuk. 

„Nestalo se něco? Slyšel jsem nějakou ránu." Musím uznat, že se stará. Když jsem do něj narazil, zeptal se mě, zda jsem v pohodě. A právě teď vlastně taky.

„Uhm... Ne, jsem v pořádku. Jen si vybírám knihy na čtení." Thomas se podívá na knihy a uznale pokývne hlavou. „A ty?" dodám. 

Ukáže mi knihu ‚Hvězdy nám Nepřály' a pak poví: „Sestra mě to nutí si to přečíst, prej je to strašně dojemný a tak." 

„Má pravdu." Pak je ticho. Není to takové to trapné, jen se mu dívám do očí a on mě taky. V poslední době mi přijde, že neděláme nic jiného, než náhlé oční kontakty. 

„Hele, tak já už budu muset." 

„Tak..."

„Čau." 

Nechám ho odejít a nesnažím se nuceně prodlužovat konverzaci. Ještě se vydýchám, při rozhovoru jsem spíš potlačoval hluboké nádechy a výdechy. Zavřu oči a uklidním se. Hučení v uších náhle přestane. 

Nakonec se podívám, jaké knihy si půjčuju. Tedy, jaké knihy si Thomas myslí, že si půjčuju. Padesát odstínů šedi. Ne, ne, ne. Jen to ne. Já nečtu erotické romány. Sám jsem měl pomalu ze sexuální výchovy trauma. To nesmí být pravda! Proč mám takovou smůlu! 

A tím pádem Thomasovo „uznalé pokývnutí" dostane úplně jiný význam. 

Pozn. Aut: Jestli vyhrajeme s Kanadou, přidám do pátku každý den novou kapitolu. Věřím, že pomocí silné vůle Kanadu porazíme. #KdyžDávámTyhleVýhodyMáteVětšíTendenciFandit