The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA PADESÁTÁ ČTVRTÁ

Tak na mikrosekundu se mi zdálo, že se na místě složím a půjdu si skočit z nejbližšího mostu. Ale tento pocit ovládl mé tělo jen na tu mikrosekundu, takže nával sebevražedných pudů zmizel stejně rychle, jako se objevil. A pak už jsem se opět cítil jako já. Ten starý Newt.

A to, co dělá starý Newt, je to, co následně dělám – jdu domů, vyhnu se kontaktu s rodinou, zapnu notebook s nadějí, že na Facebooku bude víc než jedno upozornění, bezúspěšně, a pak si raději lehnu na postel, čtu, dívám se do stropu a mezitím ještě stíhám polemizovat nad smyslem života. Klasika.

Chvíli si myslím, že mi to chybělo, že tohle navrácení ke starým kořenům povede jen k dalším pozitivním věcem, ale po desáté stránce knihy ztratím veškerou pozornost, což se mi nikdy předtím nestalo. Já jsem ten typ člověka, co dokáže přečíst trilogii za jednu noc a nelitovat žádné minuty, kterou jsem mohl věnovat spánku. Jenže nyní, jakkoliv se pokouším, to nejde. Nedokážu se soustředit a další nadcházející stránka je jako mučení. To bych se už mohl učit, vyšlo by to na stejno.

Knihu pomalu odložím, tedy, abych to uvedl na pravou míru, zahnu roh stránky, nelituju už ani, že jí tím ničím, a odhodím jí někam do útrob pokoje, jen ať ji nevidím. Tvář si položím do dlaní a několik sekund čekám, než usoudím, že jsem připraven podívat se opět na tu místnost, která mě obklopuje tak dlouho, že už ji nedokážu ani vystát. Podívám se ven z oken. Ulice je, dalo by se říct, i klidná, jen to narušují sousedi. Podle toho, co vidím, jsem si domyslel scénář – Manželka se pohádala s manželem, manželka mu řekla, že bude spát v obývacím pokoji na gauči, manžel měl nějakou chytrou poznámku, tak se naštval a šel natruc spát do auta, ale zapomněl na klíče, a když se pokusil otevřít dveře od toho auta, začalo svítit a houkat. Už jen čekám, až za ním přijde stará paní Andersonová od vedle s tím, že zavolala policajty za narušování večerního klidu.

Aspoň něco, na co se člověk může dívat.

***

Všichni pátky milují, já je nenávidím. Není to tím, že pátek je den, kdy končí škola a následuje víkend, ale je to tím, že ve škole se na mě spikli a já dostal všechny předměty, ze kterých bych potencionálně měl propadnout, právě v tento den. A jak se blíží pololetí, dochází mi, že to potencionální propadnutí už není potencionální, ale s největší pravděpodobností reálné.

A co mám jako dělat? Vylepšit si známky? To se řekne lehce, když máte nadprůměrné IQ. Když máte k tomu určitému předmětu naprostý opak geniality, řekněme tomu třeba vrozená debilita, vylepšení je prakticky nemožné. A přesně takový je můj vztah k chemii – neumím jí a jsem zřejmě jediný člověk ve třídě, co propadá 3 dny před uzavřením známek. Víte, ve čtvrtletí jsme dostali novou chemikářku, která vypadá jakkoliv, jen ne jako učitelka chemie. Představte si ty modelky v reklamách na tampóny. Ano, přesně tak vypadá. Ale teď zapomeňte na tu část s tampóny, jde o to, že je sexy a každý člověk z naší třídy, co zapadal do mé ‚vrozená debilita' squad, si zamluvil tolik soukromých konzultací, že se to nějakým způsobem naučili. Alespoň na tu čtyřku.

Pak tu ale narážím na můj nejhorší handicap, sexualita. Tohle je jeden z mála případů, kdy si přeju být hetero a po nocích přemýšlím, jestli tam nějaká malá heterosexuální dušička ve mně je. Bisexualita by v tuhle chvíli pomohla víc než IQ 160. Jenže jestliže ve mně někdy kdysi dávno byl schovaný heterosexuál, už tam není. Vlastně, jednou jsem šel jen tak na průzkum, že se podívám na seminář poezie, kde, podle mé sestry, je ten nejhezčí učitel v historii nejhezčích učitelů. Ale abych řekl pravdu, není. Holky ho možná žerou, já ne. Tím se dostávám k dalšímu body mých hlubokých myšlenek – nikdo, nikdo se mi ještě nelíbil. S výjimkou Thomase.