Lidé z Rohmidru

Zpěv

Arodův kůň žene, jakoby se i on bál královny. Arod má poprvé opravdový strach. Ne jako z Uzrat, má strach o své místo. Má strach o sebe. Kdyby mu jen neproklouzla mezi prsty. Měl ji rovnou přivést královně. Nebo ji měl rovnou zastřelit, proč čekal?

Ví o jeho skvrně. Ví, že trpí něčím, co ostatní odsuzují. Musí ji najít dřív, než se královna dozví, že ji lhal, že ji nechal utéct. Musí ji najít dřív, než to stihne První roztroubit. Královna bude vzteklá k nepříčetnosti, dokud ji nenajde. To mu poskytne výhodu, bude jí jedno, kdo ji nechal utéct, bude ji chtít mít u sebe. Ale až královna vychladne, Aroda nečeká nic jiného než Sup. Zvíře, kterého se bál každý Midril stejně, jako se člověk bál Aroda.

Škube otěžemi a projíždí celé město. Skoro nikdo v něm není. Všichni proklouzli tou jednou škvírou, která jim byla utajena. Něco se chystá. Po ulicích je prach, vidět je jen pár zbědovaných duší. Arodovi se ve tváři ukazuje strach. Nelze ho zakrýt.

Koně zpomalí a krokem jde dál. Ohlíží se kolem sebe a dívá se na ty, kterým znetvořili domov. Kolem je spousta Midrilů, kteří Coryu hledají, ale jakoby byl sám.

Nikdo z nich nechápe, že ji musí najít on. Nebo ji alespoň přivést.

Trhne hlavou.

V temné uličce se něco pohne. On se obezřetně zadívá do ní a poručí koni, aby popošel. Dojde ke kontejneru. Prohlédne si ho, a když vidí, že nic nehrozí, houkne: „Vylez."

Nikdo se neozývá, nikdo se nehýbe, přesto že tam někdo je. Arod slyší jeho potlačovaný dech.

Kůň do kontejneru kopne, až zaduní.

„Vylez!"

Stále nic.

Arod vytáhne meč a nakloní se přes kontejner. Meč přiloží schované ke krku.

„Vstávej," přikáže, a skrytá to udělá.

Arod si ji velice nedůvěřivě prohlédne, meč ji stále drží pod hrdlem: „Kde je Zvíře?"

„Jaké zvíře?"

„Zvíře!" zavrčí Arod a meč ji přiloží ještě více ke krku.

„Já o ničem nevím!" brání se dívka. Arod se pousměje.

„A takovou holku s rozcuchanými černými vlasy, co běžela se zrzavým klukem spolu s holkou, co měla rohy, jsi taky neviděla?"

„Co?"

„Nic," zasyčí Arod, když ji meč rozerve krk a ona ulehne mrtva k zemi.

„Pane!"

Otočí se. „Koho potkáte, toho se zeptejte, kde jsou. Pokud to nepoví, zabít."

Královna již čekala na Rialyn, byla rozzuřená vzteky.

„Přejete si," povídá Rialyn, sotva se otevřou dveře.

„Chopte se ji!" Strážní po ní skočí a ruce jí spoutají do okovů. Ta stáhne uši a nechápavě se na královnu podívá.

„Co se děje?"

„Ty víš, co," zasyčí nenávistně a natáhne ruku. Rialyn se přikrčí a zděšeně se na svoji paní podívá.

„To ne."

Nad její hlavou prolétne veliký dravec. Dreath. Usedne na královninu ruku a podívá se na Rialyn výrazem, který jakoby říkal: „Ale, ale, podívejme, co to tu máme, panečku."

„Proč?" zvolá Rialyn a škube pouty, zatímco ji strážní připevnili ke zdi, aby nemohla rukama ani hnout.

„Otázky tu budu klást já. Roíd!"