Lidé z Rohmidru

Tohle je naše práce

"Lachime," řekne Corya, "posledně jsem ti zapomněla něco dát." Lachim zvedne obočí a čeká, co mu vloží Corya do ruky. Ta vytáhne jeho portrét, který nakreslil Udal.

"Tohle kreslil můj kamarád," vysvětlí a Lachim si ho prohlíží. Z výrazu je patrné, že se mu líbí.

"Povedl se mu," řekne a podívá se na Coryu, "ale nech si ho."

To Coryu zaskočí.

"Proč?"

"k čemu by mi byl, když se vidím denně? Vem si ho ty, ať mě máš na očích pořád." Pomalu ji náčrt vrátí a chytne ji za ruku, "jestli mi chceš něco dát, Coryo, tak portrét svůj. Aby měl před očima Midilku s nejkrásnějšíma očima na světě."

Po chvíli zamilovaného mlčení a pár polibků se Corya zeptá: "Jak jste se vůbec poznali s Drachirem."

Lachima otázka zaskočí, chytne Coryu za rameno a posadí se s ní.

"Když jsem málem umřel žízní."

"Povídej, zajímá mě to." Lachim se usmál.

"Já jsem z Mehiru a tam je spoustu bažin, to se ví. A když jsem jednou do té bažiny zahučel, věděl jsem, že se z ní nedostanu. Nešlo o to, že bych se utopil, ale nemohl jsem se ani hnout. Pošel bych tam hlady. A doteď si nedokážu představit, čím jsem si získal Sikiřino požehnání, protože v té pustině, nikde nikdo, mě někdo uslyšel. Uslyšel mě Drachir. Viděl, že úplně cizí Midril, který v té bažině byl několik dnů, pomalu omdlívá žízní, a bez váhání mě vytáhl. A já se mu zavázal, že ho neopustím. A postupem času se z nás stali nejlepší přátelé, jako tomu je doteď."

Coryu příběh velmi zaujal. Ačkoli to tak obvykle nevypadá, Drachir pomohl Lachimovi, ne obráceně, jak by to člověk čekal.

"A přesto to někdy vypadá obráceně," podotkne Corya.

"Já vím, nemůžu si pomoct. Drachir naštěstí všechno bere s nadhledem a já jsem mu za to nesmírně vděčný. Mám za co být."

Ještě chvíli si o něčem podívali a pak se rozešli. Každý si šel svoji cestou. Corya i se schovaným portrétem mířila do stájí a Lachim za Drachirem. Ten na něj už čekal.

"Tak co, jaké to bylo?" zajímá se.

"Vyprávěl jsem ji, jak jsi mě před lety zachránil v bažině." Drachir mávne rukou: "To jsem nemyslel. Nepochybně ji to zaujalo, ale není to to, na co jsem se ptal."

"A na co ses ptal?" Drachir couvne a ukáže gestem, aby se k němu Lachim přiblížil.

"Už delší dobu se tě chci na něco zeptat."

"Na co?" Drachir se zatvářil nejistě.

"No, jak to říct."

"Drachire?" Teď znejistí i Lachim. Pousměje se, protože tuší, kam míří, ale obává se, co z jeho přítele vypadne.

"Co říkala?"

"Na co?" Ani jeden druhému nerozuměl. Z Drachira to lezlo jako z chlupaté deky a Lachimova přirozená netrpělivost tomu dodávala skvělý kontrast.

"Neříkej, že nevíš, kam tím mířím?"

"Ne," odpoví Lachim, "prostě to vyklop."

"Prostě...jak jsi mířil ty." Lachimovi to došlo.

"Drachire," začne, "tak daleko nejsme."

Drachir vytřeští oči. Lachim se rozesměje a kudrnáč si přikryje ústa rukou: "Ne? Já myslel-"

"Je to vidět!" směje se Lachim.

"Promiň, já čekal, že s tvoji náturou-"

"Jakou náturou? Drachire, pro Sikiru, to není možný!" zalyká se Lachim a Drachir se začne smát taky.

"Já jsem idiot," řekne Drachir, "fakt."

"Něco na tom bude," odpoví mu pobaveně Lachim, "já ji miluju, ale takhle daleko vážně nejsme. Musíš holt počkat."

"Já?"

"Jistě," potvrdí Lachim, "kdo jiný?"

Oba se pobaveně vydali do práce.

"Hoši," ozve se za jejich zády. Liarendil. Otočí se a Lachim okamžitě stáhne uši.

"Co je?" ptá se Drachir.

"Čekal bych, že tu holku přivedete vy. Nebo alespoň najdete."

"Jakou holku?"

"Tu ve vězení, přeci," odpoví Liarendil.

"My ji našli," prskne Lachim.

"Jasně," řekne Liarendil, "to říkejte někomu jinému." Duo se na sebe podívalo.

"Počkej," zvolá Drachir na odcházejícího Liarendila, "my ji ale našli! Kdo ti řekl, že ne?"

"Královna," sykne po nich Liarendil, "musím výjimečně říct, že se to Arodovi povedlo. Tak tu ze sebe nedělejte větší paka, než jste."

Lachim by na něj už naběhl, kdyby ho Drachir pohotově nezastavil. Liarendil během té doby odešel a Lachim vycenil zuby. Drachir do nahněvané nálady přešel taky.

"Je ti jasný, kdo to byl?" zasyčí.

"Arod," odpoví Lachim a rozhodnou se ho najít.

Po chvíli ho najdou a Arodovi je hned jasné, že jim někdo řekl o tom, že si přisvojil jejich zásluhy.

"Můžeš mi říct, proč jsi nám vzal práci?" oboří se na něj Lachim.

"Vzít? O čem mluvíte?"

"Nedělej z nás idioty," pokračuje Lachim, "řekl nám to Liarendil."

Arodovi probleskne v očích. "Já ho-"

"Takže je to pravda," řekne Drachir.

"Proč?"

"Ale no tak, neberte si to osobně, hoši," sází na osvědčenou výmluvnou taktiku Arod, "chtěl jsem královně udělat radost."

"Přestaň se tu kroutit," prskne nepříjemně Drachir, dokonce ani Lachim nečeká, že se ozve, "tohle je naše práce, do háje! Ty si najdi toho kluka, ale tu holku jsme našli prostě my!"

"To těžko," změní tóninu Arod a přiblíží se k nim, "královně těžko něco rozmlouvat. Netušíte, co dělám. A co ještě udělám." S těmito jedovatými a výhružnými slovy odešel. Duo se na sebe nejistě podívalo.

"Co tím chtěl říct?" ptá se Lachim.

"Nevím," odvětí Drachir a chytne se za roh, "vůbec to nechápu. Nechápu, proč by bral zásluhy i nám."

"To já taky ne," zašeptá polohlasem Lachim a dívá se na stále odcházejícího Aroda. Ten jim za pár vteřin zmizí z očí. Za rohem se zastaví.

"Však se brzo uvidí, komu bude ještě těžko něco rozmlouvat."