Klaplo to, Drachire! Klaplo to!

7 1 0
                                    

"Můžete mi vysvětlit, kde máte druhého koně?" ptá se stájník. Lachim se ošije a strojeně se usměje: "V polévce, sire." Drachir vyprskne smíchy. Stájník se i přes to, že by to člověk nečekal, pousměje taky.

"Vážně, koukejte mi říct, kde je!" zvážní po chvíli.

"Někdo ho ukradl," přizná to Drachir. Stájník se na něj zaraženě podívá: "Ukradl? Jak mohl někdo ukrást koně, když jste celou dobu na něm?"

"No, my jsme na něm nebyli celou dobu dobu," řekne tiše Lachim, "ale nebojte, pane, za chvíli se tu objeví." Stájník se na ně pochybně podíval a Duo odešlo.

"V polívce? Ty jsi cvok, Lachime."

"Už to tak bude."

"Ale jak jsi to myslel s tím koněm, jak jako, že se objeví?" Lachim se k němu natočí: "Jednoduše. Prostě si najde cestu domů."

"A jak víš, že mu nic neudělá?"

"Protože se nenechá. Ani přivázat, ani ji nebude poslouchat. Vím, znám ho. Za chvíli je tady."

"Jestli se o tom dozví královna, tak tě přerazí."

"Tak ať," řekne vesele Lachim a vykročí. Drachir zůstane chvíli stát: "On se vážně zbláznil." Pak ho dojde a míří královně vysvětlit, co se stalo dřív, než se do dozví z cizích úst. přiznání je totiž vždycky polehčující okolnost.

A měli veliké štěstí, neboť královna zrovna dnes měla dobrou náladu. Kdyby ji totiž neměla, nechala ji je spráskat jako psy, jak jim to sama naznačila.

"Vy jste mi dvojice. Jeden ztratí koně a druhý nůž, čehož si ani nevšimne. A nemusíte mít strach, během té doby, něž jste sem došli, se tvůj kůň vrátil. Proč jste ale z těch koní slézali?"

"Chopili jsme se naší práce, královno," vysvětluje Lachim, "víme totiž o někom, kdo zná autora vyražené čelisti Nejvyššího zvěda." Informace královnu velmi zaujala. Narovnala se a gstem naznačila, aby pokračovali.

"Ten kluk se jmenuje Barnabáš, královno," povídá Lachim, "nevíme sice, jak vypadá, ale jméno zavádí."

"To říkal i Arod, ten kluk se mu představil."

"Aha," podiví se Drachir, "to byl velmi nemoudrý krok."

"Pro něj," přeruší ho královna a podívá se zpět na Lachima, "víte něco víc?"

"O něm úplně ne, ale o jeho komplicích, dá se říct."

"Mluvte!"

"Je to středně vysoká, na lidské poměry, středně vysoká dívka a černými vlnitými vlasy a se jménem Šarlota. Kolem pasu nosí opasek se zbraněmi, nejen lidskými, i našimi." Siara se odmlčela. "Víc toho nevíte?"

"Ne," odpoví upřímně Drachir, který skočí do řeči Lachimovi, aby se jeho přítel nemusel namáhat s košatou odpovědí.

"Nevadí. Sledujte ji dál." Duo se na sebe navzájem podívalo, pak se uklonilo své paní a odešlo ze sálu.

"Tak se vracíme k začátkům."

"Osvědčené věci by měli držet pospolu," odpoví Lachim a zadívá se před sebe. Spatří Coryu. Drachir si ji všimne taky a maličko šťouchne do Lachima: "Tak jdi přece." Lachim se na něj otočí, usměje se a na radu přítele vyrazí. Drachir založí ruce k hrudi a spokojeně se usmívá.

"Coryo!" zavolá na ni Lachim přes chodbu. Ona se otočí.

"Lachime!" Ona se vrátí za ním a on přijde k ní.

"Já- já jsem se jen chtěl omluvit za minule." Corya se zarazí.

"Proč?"

"Nějak jsem- jsem to nevychytal."

"Nevychytal?"

"No, ne, no," odpoví Lachim a jako vždy se zadívá do Coryiných očí. Začne to v něm vřít. Zase. Corya se podívá na něj a stejné pocity zažívá i ona. Stojí vedle dveří od prázdné místnosti.

"Tohle je tvoje komnata?" zeptá se Lachim.

"Jo, je," odpoví Corya, "jestli si chceš promluvit, klidně půjdeme dovnitř."

"Jasně, klidně," kývne Lachim a šarmantně nechá Coryu vejít první. Jakmile vejdou do pokoje, Lachim se po něm rozhlédne a zamkne dveře.

"Proč zamykáš?"

"Já nevím," zasměje se Midril, "aby sem nikdo nevletěl, když k sobě budeme promlouvat." Přistoupí ke Corye. Je o něco málo větší než on.

"A jsi si jistý, že si chceš promluvit?" zeptá se Corya. Lachim se odmlčí. Pokojně stáhne uši. Chytí ji za ruku. Ona udělá to samé.

"Asi ne."

Zavřou oči. Jsou sami, zamčení, nikdo je nevyruší. Jejich rty se navzájem dotknou. 

Políbí se.

 A oba jsou v sedmém nebi. Lachim, v srdci celý štěstím bez sebe, něžně projíždí prsty Coryinu ruku. Má jemnou pokožku. Pak jeho ruka zabloudí k jejímu krku, kde se na chvíli usadí. Ona cítí jeho vůni a vnímá každý záchvěv jeho těla. 

Rty od sebe odtrhnou, ale nepřestávají se na sebe dívat.

"Už jsem ti říkal, že máš nádherné oči?" řekne omámeně Lachim.

"A já tobě?"

Znovu je zavřou a políbí se. A tak několikrát za sebou. Konečně. Jejich duše začnou mluvit stejná slova a srdce je stejně překládat. Po chvíli s něžnými polibky přestanou a Lachim Coryu dál drží za ruku. Ona jeho za krk. Nepromluví spolu, ale přesto si vyměňují takových slov. Coryu by nikdy nenapadlo, že někoho, jako je Lachim najde. A jeho stejně tak.

"Možná bychom měli jít, bude po nás sháňka," řekne po chvíli Corya. Lachim se pousměje: "Možná jo." Pustí se. Oba se na sebe naposledy usmějí a Lachim poté odemkne. Nechá Coryu projít jako první a dá ji náskok, aby to nevypadalo tak podezřele. Jakmile se ztratí, nenápadně vyjde z její komnaty i on. Oklepe se a usměje se. Ze srdce. Je nadšený.

Ohlédne se a jakmile zjistí, že nikoho nevidí, vyrazí zpět k Drachirovi. Ten tam již není, přesto přesně ví, kde hledat svého kudrnatého přítele. A také že ho našel. Byl u sebe, respektive u nich. Drachir byl strašně zvědavý, proto jakmile Lachim vstoupil, zpozornil a zajímal se. Lachim se k němu posadil a párkrát zadupal nohama.

"Tak co?"

Lachim pomalu nemohl ani mluvit. Pořád před očima měl tu, se kterou se před chvílí líbal. Věděl, že to Drachirovi může říct, jen nevěděl, jak. On však byl trpělivý.

"Klaplo to, Drachire. Klaplo to."

Lidé z RohmidruKde žijí příběhy. Začni objevovat