Lidé z Rohmidru

Vyražená sanice

Corya s Arodem projížděli město, tedy, spíš Corya projížděla město. Arod, i přes to, že se snažil vypadat sebelépe, vypadal jako živoucí mrtvola. Neustále zatínal zuby bolestí a kdykoli mu Corya řekla, aby odjel, odsekl ji a ona dala pokoj. V horším stavu Aroda nikdy v životě neviděla. a obávám se, že nikdo.

Po chvíli se Arod s koněm zastavil. Byl úplně bledý a v předklonu si držel rameno. To už Corya nevydržela.

"V tomhle stavu nemůžete sloužit. Vraťte se do Lodi!"

"Ani omylem, jsem v pohodě," zasyčí a narovná se, "nic mi není."

"To je příkaz!"

"Vedoucí slovo tu mám já."

"Jste nevyspalý, vyčerpaný a úplně vyřízený."

"Jako průměrný pracovník v královniných službách," odpoví a opět zatne zuby, "fajn, jak si přeješ."

Že by dostal rozum? Corya se nepatrně pousmála, ale za chvíli ji smích přešel. Zpoza rohu se ozval hluk. Řev. Arod se narovnal a chytil otěže.

"Pane!" Arod vyrazil: "Počkám!" Corya se za ním vydá. Za pár vteřin dojedou na místo. Tam je banda mladíků a dívek, kteří se mezi sebou prali. Jakmile tam ovšem vletěli Midrilové, celá situace se uklidnila.

"Co se tady děje?" zeptá se Corya. Všichni mlčí.

"Mluvte!" zvolá Arod.

"Kdybyste sem nevlítli, vyřídili bychom si mezi sebou účty!"

"Tenhle tón si vyprošuju!" okřikne mladíka Arod. On však pokoj nedá.

"To ty jsi Arod, že? A tohle je Modrooký zvíře. Jaká vzácná návštěva, nemyslíte?" Ostatní z jeho party se rozesmáli.

"Máte docela odvahu. Jak se jmenuješ?"

"Barnabáš, sire."

"Někoho mi připomínáš. Nějakého zajatého." Barnabáš se na něj zle podíval. "Možná proto, že jste zajali mého bratra, parchanti."

"Kdyby zajali."

"A zabili." Corya mlčela a stála stranou, zatímco to v Barnabášovi začalo vřít. Arod si ho chvíli prohlížel a pak seskočil z koně. Přistoupil k němu blíž: "Kdyby nebyl tvůj bratr zbabělá krysa, třeba by ještě žil. Ale vy to tak máte všichni." To Barnabáše rozpálilo do běla. Napřáhl se a vší silou pěstí uhodil Aroda do tváře.

"Ani slovo o mém bratrovi, ty hovado!" Arod, skácený k zemi, ucouvne. Zaskuhrá. Má vyraženou čelist. Barnabáš se chystá mu vrazit ještě jednu, ale Arod před ním couvá jako právě zbabělá krysa. Corya se mezi ně postaví: "Tohle si vypiješ," zasyčí na Barnabáše a Arod se vyšplhá na svého koně. Musí se vrátit do Lodi.

Sotva se drží na koni, přesto do Lodi přijedou. Aroda se hned ujmou stáže, kteří ho podpírají.

"Má vyraženou čelist, pospěšte si!" přikáže Corya.

"Vy jste u toho byla?"

"Ne," zalže Corya, "už jsem ho takhle našla! Dělejte!" Stráže ji zmizí z očí a ona nehybně čeká. Pak se rozhodne jít za nimi. Arod celou dobu skuhrá a snaží se alespoň naznačit nějaká slova, ale není mu rozumět. Při každém pokusu ho čelist bolí víc a víc.

"Co se stalo?" ptá se Trom, ke kterému Aroda přivedli.

"Při nějaké potyčce mu vyrazili čelist. Jsi jediný, který mu ji vrátí zpátky." Trom se na vyčerpané Aroda neochotně podívá.

"Nechte ho tady, já se o něj postarám." Arod se zajíkne. Strážní se na sebe podívají a odejdou. Arod s Tromem zůstanou sami. Trom se na Aroda zblízka podívá a lehce ho za čelist chytne.

"Au!" ozve se Arod, slinící více než pes.

"Nevím, nevím, takhle vypadáš možná i lépe." Arod se na něj zoufale podívá.

"Co?" pochopí Trom z jeho hlasu.

"Přemýšlím, jestli ti vůbec pomoct. Věř mi, že ta čelist ti sroste, tak to není třeba."

"To- strašně- bolí-" dovtípí se Trom znovu.

"Já vím. Ale ono přestane, až ti to sroste. I když špatně."

"Proč to děláš?"

"Nerad hledám jiná řešení." Arod pochopí. Mstí se mu.

"Co po mě chceš?"

"Měl bych něco chtít?" Arod si před něj poraženě klekne a prosebně složí ruce. Trom se na něj podívá a usměje se: "Jen se nehýbej." Arod poslechne. Trom ho pevně chytne za čelist a přes všechno skuhrání čelistí trhne. Arod zařve bolestí, ale po chvíli pochopí, že má čelist zpět. Zacvičí s ní a pak se vděčně na Troma podívá: "Děkuju. Omlouvám se za to, co jsem udělal. Teď vím, že jsem ten rozkaz dát neměl. Odpustíš mi to?"

Trom se zamyslí. Vytáhne svoji dýku a položí ji k Arodově krku. Ten ztuhne. Trom dýku zahodí se slovy: "Přátelé by si měli odpouštět." Padnou si do náruče. Po tolika týdnech se jejich přátelství obnovilo.

Narinavar byl ve své komnatě. Měl zamčené dveře a úplně rozklepané ruce. Zhluboka a těžce dýchal, chodil po místnosti a snažil se dát dohromady. Ale nešlo mu to. Vracely se vzpomínky a jeho pravidelný stav se opakoval. Dlouho tu nebyl, ale vrátil se.

"Nari?" ozve se za dveřmi.

"Už zase, Rialyn," odpoví Narinavar. Otevře ji dveře. "Už zase to přišlo, po takové době." Rialyn za sebou zamkla a sedla si s Narinavarem na postel. Chytla ho za ruku.

"Myslel jsem, že už se to nevrátí, ale je to zpátky. Něco to ve mně probudilo. Já to prostě nedokážu říct. Nedokážu říct víc, než to, co říkám." Rialyn mlčela. Empaticky svého přítele držela za ruce dívala se do jeho znavené a pološílené tváře.

"Zase se to vrací, všechno. Pamatuju na to, ale najednou mě to vzalo. Já už nemůžu, Rialyn." Zanořil svoji uslzenou tvář do jejího ramene. Rialyn ho pohladila po vlasech a snažila se ho utěšit. Bylo jí ho líto. Už toho byla svědkem několikrát, ale dlouho to nepropuklo až sem.

"Očko, no tak, to je dobrý," snažila se ho nějak upoutat, "jsem tady. Mě to říct můžeš."

"Nemůžu, nevím jak. Prostě se nedokážu vymáčknout, budí to ve mně to nejhorší."

"Dobře, dobře, tak neříkej. Podívej se na mě." Narinavar zvedl hlavu. Rialyn pokračovala: "Jsi ten, kým si být chtěl a jsi v tom nejlepší. To zlé je pryč, slyšíš?" Věděla, že se Narinavar uklidní, věděl to i on, ale bylo jí jasné, že ji potřebuje. Právě teď. Narinavar kývnul hlavou a zhluboka se nadechl. "Už je to lepší, děkuju."

Rialyn se usměje a Narinavara obejme. On ji též. Za chvíli už je ve své kůži, naposledy se oklepe a vděčně se podívá na Midrilku.

"Jsi jediná, která mi rozumí."

"Já vím," odpoví a vstane, "už je ti lépe?" On vstane taky: "Jo."

"Tak zpátky do práce, aby ti nic neuteklo!" Narinavar se usměje a oba vyrazí z jeho komnaty. za chvíli se rozdělí a každý si jde po svém. Stejně jako všichni.