Jahodové léto

16. kapitola

16. kapitola

Vojta

„Jsi svobodnej, nemáš rodinu, vezmeš za mě neděli?" slyšel Vojta v jednom kuse. Tohle se od loňského roku nezměnilo. A kromě víkendů bral často i odpolední směny, protože několik zaměstnanců byly maminky s malými dětmi. Předběžně si vyplnily směny na celý den, a pak chodily za Vojtou, že si potřebují něco zařídit, případně, že jejich drobeček nastydl.

Nevadilo mu to. Peníze se mu hodily a stejně neměl nic jiného práci. Hlavně už věděl, co dělá, a mohl prakticky okamžitě nastoupit na kterékoli stanoviště.

I tak měl většinou aspoň dvě volná odpoledne za týden. A jedno z nich, věnoval instalaci osvětlení, o kterou ho požádal Filip. Nebylo to nic těžkého, prostě to byla jen práce, kterou Filip nemohl dělat sám. Nebo možná nechtěl.

Jakmile přijel domů, zhltl buřtguláš s chlebem, vzal tašku s nářadím a zamířil ke stánkům.

Cestou ho odchytila Sofie, která měla na návštěvě Emu. Nedalo se nic dělat, musel se s nimi aspoň na pár minut zastavit.

„Pořád si ještě můžeš vybrat tu masáž," kývla Sofie k lehátku.

„Já teda masírovat neumím, ale mohla bych to zkusit," nabídla mu Ema.

„Vám dvěma se už v životě do rukou nesvěřím," zavrtěl hlavou. „Stačila mi ta módní přehlídka."

„Měl jsi úspěch," řekla Sofie skoro uraženě a zajela prsty do jeho vlasů. „V životě jsi neměl líp ostříhaný vlasy, a oblečení od Emy ti perfektně sedlo."

„Nevděčníku," zamračila se Ema a dala si ruce v bok.

„Klid," zvedl ruce jako když se vzdává. Proti dvěma naštvaným holkám neměl šanci, i když bylo jisté, že se zlobí jen naoko. „Vlasy byly v pohodě, oblečení taky, ale asi jsem měl jiný očekávání."

„Jaký?" zajímala se Sofie.

„No, asi jsem čekal, že dostanu pozvání na rande od nějakých holek, ale bohužel," udělal dramatickou pauzu, „ozvali se akorát dva kluci."

Sofie a Ema vyprskly smíchy.

„A šel jsi?"

„Ne, i když jsem váhal. Přece jen nechci nikomu zlomit srdce."

„Na vztah to nevidím, jedině kdybys hledal něco nezávaznýho," naznačila Sofie.

„Díky, kdyžtak si zatím vyberu tu masáž. Teda dneska pospíchám, ale ozvu se."

Nezávazný vztah mohl představovat zajímavé řešení. Od rozchodu uplynul rok a za celou tu dobu nikoho neměl. Pokud nepočítal jednu hodně nepodařenou noc s holkou, kterou potkal na hodně nepovedeném silvestrovském mejdanu. Ale Sofie byla fajn a nezasloužila si, aby si s ní jen užíval. Navíc se zdálo, že se opravdu hodně líbí Simonovi.

Raději se rozloučil a šel udělat slíbené osvětlení.

Filip už na něj čekal a měl i připravené žárovky, kabely a spínače.

„Asi bych si i troufnul, není to o moc složitější než vánoční výzdoba, ale chce to hodně lezení nahoru a dolů a to je lepší ve dvou," vysvětloval. „Naty bude podávat."

Vojta si prohlédl materiál, nechal si vysvětlit, jak si to Filip představuje a pustil se do práce. Zatímco Klára a Kryštof prodávali ve stáncích, Filip s Vojtou lezli po výškách a natahovali kabely a Natálie podávala, co zrovna potřebovali.

„Nechceš hamburger?" nabídl mu Filip, kdy bylo po všem. „Přece jen to chvíli trvalo. Nebo peníze?"

„V pohodě," mávl rukou Vojta a začal balit nářadí. „Kdybys něco potřeboval, dej mi vědět."

„A nechceš přijít večer k ohni? Aspoň bys viděl, jak to vypadá."

„Přijdu rád," souhlasil Vojta, hodil si brašnu přes rameno a rozhlédl se.

Natálie právě vystřídala Kláru ve stánku a ta šla k potoku. Posadila se na molo a koupala si nohy. Vojta se rozmýšlel je vteřinku. Nakonec byl vážně hic a molo ve stínu olše příjemně vábilo.

Dodal si odvahy a posadil se vedle Kláry.

„Mám hotovou tu mašinu, nechtěla by ses projet?" Bylo to jediné, co ho napadlo. Uvědomoval si, že to zní jako naprosto hloupá balicí fráze, v momentě, kdy ji vypustil z úst, ale už to nešlo vzít zpátky.

„Hmm, možná," pokrčila rameny, aniž by se na něj podívala.

Také měl vzít v úvahu, že je pozdě odpoledne a nejspíš už je unavená. Celý den mluvila s lidmi a teď chce být sama. Horší dobu k rozhovoru si vybrat nemohl. Nemělo ho to překvapit, podobné věci se mu děly v jednom kuse. Byl prostě nemožný.

„Promiň, já... nechtěl jsem tě okrádat o čas," vykoktal ještě nemožnější omluvu.

„To je v pohodě," mávla rukou. „Můžeš sedět, kde chceš. Měla jsem náročný den. Tu projížďku beru, a třeba se můžeme někdy projít, jen ne dneska, jsem fakt utahaná jako kotě." Chvíli byla zticha a pak dodala: „Vím že jsi odmítl, když ti brácha nabízel hambáč, ale jestli chceš, ráda ti natočím zmrzku."

Podíval se na ni. Usmívala se a její úsměv se zdál upřímný.

Že by pro jednou udělal něco správně?

„Tak jo," souhlasil, zvedl se a pomohl vstát i Kláře. „Jednu jahodovou."