Jahodové léto

19. kapitola

19. kapitola

Klára

Ráno se probudila s bolestí hlavy. A Naty si samozřejmě neodpustila poznámku, že to neměla přehánět s alkoholem.

„Jak dlouho mě znáš?" mračila se Klára. „Já vůbec nepiju. To spíš byl ten hnusnej džus. Nějakej zkvašenej. Kdo ho vůbec přines, ten byl snad deset let prošlej."

„Ty jsi pila ten džus?" dívala se na ni Naty, jako by ji viděla poprvé v životě.

„Vždycky piju džus."

„Ty jsi vypila ten džus," opakovala Natálie a smála se, až jí vytřískly slzy. „Kryštof se po něm asi hodinu sháněl. Sám si ho namíchal. Tři panáky vodky na jeden panák džusu. No, možná tam toho džusu dál o kapku víc. Než se vrátil ze záchodu, někdo mu ho ukradl."

„To je vůl," chytala se Klára za hlavu. „Tak proto je mi tak špatně. Měl by za mne vzít dnešní směnu."

„No, nevím. Ještě se ani neprobudil. Na, napij se vody, ať nejsi dehydrovaná a já křiknu na Filipa, ať nám udělá k snídani vajíčka na slanině. A snad tam najde i kyselou okurku, to tě postaví na nohy," přisunula před ní sklenici vody a šla zkontrolovat kluky.

Klára se zatím dala do pořádku a když se Natálie vrátila se snídaní, vrhla se na jídlo, jako kdyby týden nejedla.

„Kryštof to dneska asi nedá," poznamenala Naty a nimrala se ve své snídani. „Ještě, že Markéta zůstala přes noc. Už jsem se jí ptala a vezme za něj šichtu."

„Je fajn mít někoho, kdo může zaskočit," uvažovala Klára, která se ve své snídani rozhodně nenimrala.

„Tak povídej," vyzvala ji Natálie poté, co Klára zkonzumovala polovinu porce.

„¨Co jako?" zareagovala Klára a ukousla si kus okurky.

„Ježíš, co asi? Onehdy jsi hodinu mluvila o tom, jak si tady ten youtuber kupoval tříšť a trvalo mu to deset vteřin. Potom někam vypadneš na dvě hodiny s Vojtou a nemáš mi co říct?"

„Já jsem byla někde s Vojtou?" Odložila vidličku a chvíli si třela spánky. Začala se rozpomínat.

Čekala na Pavla, který nepřišel, ale jinak byl ten večer fajn. Ema zpívala, Markéta si užívala oslavu, Kryštof dělal vtípky. Někdy tou dobou teda asi vypila ten džus a to bylo asi poslední, na co si dobře pamatovala. Všechno, co se dělo potom měla jako v mlze. Měla vztek, že nepřišel Pavel. Ostatní ta seděli ve dvojicích a ona tam byla sama. Chvíli s ní seděl Vojta, pak odešel a ona se rozhodla, že se půjde vykoupat. Co bylo dál.

Její prsty se neprosto automaticky dotkly rtu.

„Líbali jste se?" vyhrkla Natálie, která netrpělivě poposedávala na židli a čekala, až kamarádka konečně začne mluvit o předchozí noci.

„Ne! Na co hned nemyslíš? Nevím," ujišťovala ji Klára horlivě.

Jak mohla zapomenout? Nebyla to její první pusa, ale poprvé se opravdu líbala. Proč to muselo být zrovna s Vojtou? Nic mu nevyčítala, pamatovala si, že s tím líbáním začala ona sama.

„To ti tak budu věřit. Ještě pořád můžu zrušit tu kartářku."

„V žádném případě," zavrtěla hlavou. „Nic se nestalo a já... opravdu stojím o Pavla."

„No vždyť jo," řekla Natálie a dál se nevyptávala. „Hlavně na úterý zajistí to auto."

„Jasně, zavolám Michalovi a připomenu mu to," slíbila, odnesla prázdný talíř do dřezu a šla se připravit na další náročný den.

Nedalo jí to a krátce po otevření zavolala Michalovi. Ten nejenom odvoz potvrdil, ale řekl, že se odpoledne zastaví a můžou se domluvit na podrobnostech.

Teď už zbývalo jen přečkat pár hodin.

Po vydatné snídani se jí naštěstí udělalo lépe a byla připravená na zákazníky, kteří už se začali shromažďovat u stánku. A vzhledem k tomu, že byla neděle, sešlo se jich mnohem víc než obvykle.

Filip několikrát hlasitě děkoval Markétě, že jim pomáhá, a když se Kryštof konečně vzpamatoval, přešla do stánku k dívkám. Společně jim čas lépe uplynul, vystřídaly se i na koupání a opalování a než se nadály, bylo odpoledne.

Klára netrpělivě vyhlížela Michala. Dostavil se kolem třetí a zaparkoval ve stínu pod stromem. Vyklonila se z okénka, aby mu zamávala, ale ve stejnou chvíli zaparkoval svou motorku přímo u stánku i Vojta a myslel si, že zamávání patřilo jemu.

Sundal helmu, prsty si prohrábl vlasy a zeptal se, jestli platí ta projížďka.

Proboha, co mu to slíbila? Když říkal mašina, nepředstavovala si nějaký vrak z minulého století, ale něco lesklého a moderního. A co ta helma? Ta musela být ještě o čtvrt století starší. Přece si nemohl myslet, za s ním na tom někam pojede. Co kdyby je viděli spolužáci. Nehledě na to, že čtyři z jejich školy seděli právě u stolku a cpali se hamburgerem a další dva byli u potoka. Tu ostudu by nepřežila.

Vojta tam stál, usmíval se, a ona netušila, na co se vymluvit.

„No... já... je tu Michal a potřebuju..."

„Je simson! Na tom mě vozil táta, když jsem byla malý pívo," zvolala Natálie a vyběhla ze stánku, aby se podívala zblízka.

„Ahoj Naty," přivítal se s ní Vojta a podával jí bílou, mírně odřenou helmu. „Nechceš někam hodit?"

„Náhodou chci. Dochází mi vázací drát. Vezmeš mě do zahradnictví? Mají otevřeno i v neděli," vzala si helmu a znova zajásala. „Přesně takovej blembák jsme měli, ale tenkrát jsem pod něj musela nosit kulicha. Myslím, že teď... Jak vypadám?"

Nasadila si tu neošklivější helmu na světě, která ji kupodivu slušela a zatvářila se jako fotomodelka.

„Vypadáš skvěle," hvízdl Vojta uznale. „Přísahám, že jsi jediná, kdo ji fakt umí nosit."

„Mám v tom už odmala praxi," culila se. „Vezmu si peníze a jedeme."

S helmou na hlavě se vrátila do stánku pro mobil a peníze a když míjela Kláru, výhrůžně zavrčela: „Zachránila jsem ti kůži. Mám to u tebe," a běžela za Vojtou.

Klára nechápala, proč je kamarádka naštvaná. Sama jí přece říkala, ať si to dojedná s Michalem.

„Jednu jahodovou," přerušil blonďatý andílek v růžových šatičkách její myšlenky.

Klára natočila zmrzlinu, podala jí dívence, požádala Markétu, aby to po ní převzala a šla za Michalem.

Na úterní návštěvě kartářky závisela její budoucnost.