Jahodové léto

20. kapitola

20. kapitola

Klára

Michal byl asi opravdu frajer a po delším rozhovoru Klára poznala, že je dost arogantní, nicméně splnil, co slíbil a v jedenáct dopoledne zastavil u stánku.

Nemohla se dočkat. Plánovala si, co všechno kartářce řekne a o co ji požádá a vůbec jí nevadila Michalova přednáška o tom, jak rychle to jezdí, kolik to žere a jaký má jeho kráska brzdy.

Vydržela jeho chvalozpěvy až do Dřížan, kde je vysadil před starším rodinným domkem se zahrádkou.

„Já zajedu pro díly a..." mrkl na mobil, „za dvě hoďky jsem zpátky."

„To bude akorát," ujistila ho Natálie, zatímco Klára pořád dokola děkovala.

Michal odjel a dívky stanuly před zelenou oprýskanou brankou.

Klára čekala chaloupku na kuřích nožkách a plot s napíchnutými lebkami, nebo aspoň roubenku s bylinkovou zahrádkou, zastavily však před úplně obyčejným rodinným domkem s barevnými luxferami na verandě. Jediné, co vypadalo trošku čarodějnicky byla černá kočka vyhřívající se na zápraží. Ovšem ani to nebyla zvláštnost, Klára taky měla černou kočku.

Kartářka, sympatická důchodkyně, je uvedla dovnitř a představila se jako Marie.

„Kuře na paprice," zavětřila Natálie zkušeně. Hotelová škola se nezapřela.

„No jo. Ještě jsem neměla čas se najíst. Od rána se tu netrhnou dveře," vzdychla kartářka. „Nedáte si se mnou aspoň čaj a koláč?"

Klára byla nedočkavá a chtěla odmítnout, ale Natálie ji předběhla.

„Ano, ráda."

Kartářka se omluvila, že koláče jsou včerejší, byly však tak dobré, že by Marie s přehledem strčila mistrovou do kapsy.

„Nemusím být vědma, abych poznala, že sem jdete kvůli problémům s chlapcem."

„Máte pravdu," špitla Klára.

„Má jinou?"

„Ano."

„Hmm, tady budou karty zbytečný. Minulost znáš, přítomnost nezměníš a k čemu ti bude, když ti prozradím budoucnost? Ovšem můžeš si vytvořit svoji vlastní budoucnost. Stačí na to jednoduché kouzlo. Máš zájem?"

„Ano. A kolik to bude stát?"

„Nic. Teda, stát tě to bude pětistovku, ale teď nic. Zaplatíš mi to, až ti dá první pusu. Souhlasíš?"

„Ano, souhlasím," odpověděla Klára pevným hlasem. Obavy z ní docela spadly.

„Tak pojďte se mnou," vyzvala kartářka Natálii s Klárou a vedla je do malého zahradního domečku, kterého si dřív nevšimly, protože byl celý porostlý psím vínem.

Uvnitř se konečně naplnily jejich představy. Z krovů visely trsy sušených bylin. Kolem stěn stály regály plné starých knih a různých lahviček. Každé volné místo na stěně bylo pokryto astrologickými mapami.

Posadila je ke starému dubovému stolu a otevřela jednu z mnoha zásuvek, ze které vyndala maličký růžový sáček. Jen o málo větší než nehet na palci. Pak podala Kláře kousíček ručně dělaného papíru a tužku.

„Napiš na to svoje a jeho jméno, a vyjmenuj pět vlastností, který by měl ten chlapec mít. Jenom pět, tak vybírej dobře."

„Věrný," vyhrkla Klára.

Natálie se uchechtla. „No, Pavel asi není zrovna věrný. Z toho, co pozoruju..."

„Paní Marie říkala, jaký by měl mít, ne jaký má," pro upřesnění se podívala na Marii a když ta přikývla, napsala na papírek maličkými písmenky věrný. „Odvážný," vydechla zasněně.

„Mluvíme pořád o Pavlovi?" mumlala Natálie, ale Klára ji ignorovala a napsala další vlastnosti. „Jedinečný, trpělivý a aktivní, nechci žádnýho lenocha," jen tak tak vmáčkla na spodní okraj papíru poslední vlastnost. Natáliina vzdychání a protáčení očí si nevšímala.

„Teď to slož a zavaž svým vlasem. Dobře, že je máš dlouhé," radila Marie, jak dál.

Klára přikývla a kartářka pak postupně do sáčku přidala rozdrcený růženín, sušený okvětní plátek stolisté růže a kousíček levandule. Nakonec to všechno převázala tenkou růžovou stužkou a podala Kláře.

„Teď přijde ta část, kterou budeš muset udělat sama. Nos ten sáček pár dní někde na těle, přímo na kůži. Nejlépe v podprsence, abys ho neztratila. Až bude vhodná příležitost, musíš ho nějak tvému chlapci podstrčit. Třeba dát nenápadně do kapsy. Jakmile se toho váčku dotkne, kouzlo se naplní, a je jedno, jestli ho třeba pak vyhodí."

„A co bude potom?"

„Potom musíš být trpělivá. Nedokážu říct, jak dlouho to potrvá."

Trpělivá, to se snadno řeklo. Sice to byl povahový rys, který si přála od svého přítele, ale sama jim neoplývala.

„No... a nemohla byste mi přece jen vyložit karty? Peníze mám," dodala rychle.

Marie na chvíli zaváhala a se vzdychnutím mrkla k hrnci na plotně, ale potom Kláru vyzvala, aby se posadila k malému stolku a z dřevěné vyřezávané krabičky vytáhla ohmatané karty.

„Ale řeknete mi všechno, prosím. I to špatné," požádala.

„Řeknu ti to, co potřebuješ vědět," oznámila a zamíchala karty.

Naznačila Kláře, aby si sejmula, rychle je rozložila na stole do složitého obrazce, a ještě rychleji je četla.

„Tohle léto bude ještě zajímavé, chlapců potkáš vícero. Jen jeden bude ten pravý. Už si ho měla na dosah, ale teď se od tebe vzdaluje."

Kláře bylo všechno jasné. Věděla, že měla Pavla na dosah, chodíval ke stánkům často a povídal si s ní, jenomže už tam dlouho nebyl. Něco se stalo a ona nevěděla co. Ano, bylo to tak, vzdaloval se jí, ale teď měla v kapse kouzlo.

„Budeš ho muset přesvědčit, že jsi jiná, než si myslí, a to není nikdy snadné."

Ano, ano! Všechno v Kláře křičelo. Bude to snadné, dokážu mu, že nejsem děcko, že jsem stejně dobrá – ne, lepší než Anča.

„A dej si pozor na peníze. Vidím tu velkou ztrátu," pokračovala Marie.

Asi prohraju tu sázku, přemýšlela Klára. Ale to nevadí. Získám Pavla a prvního září půjdeme do školy ruku v ruce.

Marie ještě mluvila, ale Klára už ji neslyšela. Všechno bylo na nejlepší cestě.

xxx

Tak co? Vojta nebo Pavel?

Nebo jim trochu zamichame osudem a objevi se nekdo jiny?

Nehodil by se Vojta spis k Naty?

Mimochodem, odhalil nekdo tajne poselstvi slov, ktera psala Klara na papirek?