Jahodové léto

4. kapitola

4. kapitola

Ještě před rokem by se Vojta propadl hanbou. Nesnesl by pohledy spolužáků, šeptání za zády a úšklebky. Na gymplu tomu čelit nemusel, tam patřil k oblíbeným, ale sotva přešel na jinou školu, všechno se změnilo. A stačilo k tomu par pomluv.

Jenomže najednou mu bylo jedno, co si o něm kdo myslí. A kupodivu zjistil, že je to ohromná úleva. Záleželo mu jen na několika málo lidech. Jednou z nich byla i Klára, ale ta bohužel raději poslouchala ty pomluvy. V životě se však musel zabývat důležitějšími věcmi než osobními sympatiemi.

Spočítal drobné a nervózně si prohrábl vlasy. Mistrová po něm nechtěla peníze, ale co kdyby si to rozmyslela nebo tam byl někdo mistr. Třeba nečekala na konec roku a odjela do Chorvatska. Vzal by někdo jiný dvacet sedm korun za dvě kompletní jídla? I když jen porce ze dna hrnce. Neměl na vybranou, musel to risknout.

Vešel do prázdné jídelny a zastavil se u výdejního okénka. Naštěstí se ho ujala mistrová.

„Ještě že jdeš, potřebujeme umýt režon a géčka," řekla vyčítavě, ale přesto s úsměvem.

Vojta nerozuměl, co mistrova říkala, věděl jen, že jde pozdě a pro jistotu se zatvářil provinile a omluvil se.

„Promiňte... ehm... zbylo něco?"

„Brambor ti dám, kolik chceš a maso nějak namíchám, je tam už jen pár kousků. Zbyl vývar a chceš okurkový salát? Dám ti ho do zavařovačky," dodala, když Vojta ukázal na pouhé tři nádoby.

Přikývl a všechno opatrně uložil do termotašky.

„Peníze si nech, stejně bychom to vyhodili," odmítla mistrova nabízené drobné. „Stačí, když se tu zítra zastavíš, kape nám kohoutek. Dohodnu s tvým mistrem, aby tě uvolnil."

Vojta ještě jednou poděkoval a pospíchal domů. Občas jezdil na kole, kromě opravdu mrazivých dnů nebo prudkého deště, kdy využíval městskou dopravu, ovšem zrovna bylo krásně, a tak šel pěšky.

Bydlel na samém konci Mirešovic, v místě, které sice oficiálně patřilo pod město, ale jako město to tam nevypadalo. Za poslední ulicí, kde skončily domy, velkosklad a autoopravna se táhl pruh zeleně teprve za ním, na okraji zahrádkářské kolonie, se krčilo několik starších domků. Ty stály dostatečně vysoko na svahu, takže unikly posledním záplavám a následné demolici.

Prošel dovnitř brankou, kterou nedávno natřel na původní zelenou a vešel do domu. Nebo spíš do domečku, protože kuchyně a dvě místnosti nebyly žádný palác.

„Nesu oběd," oznámil při příchodu, jako vždycky, ačkoli ten oběd znamenal spíš časnou večeři. „Jedla jsi něco?" zeptal ze babičky, zatímco chystal talíře.

„Měla jsem vajíčka," odpověděla babička, která seděla u velkého jídelního stolu a luštila křížovku.

Pět obstarožních slepic snášelo sotva jedno vajíčko za týden, ale kdykoli se babičky zeptal, jestli něco jedla, odpověděla, že vajíčka.

Přísahám, že v neděli ráno zajedu do Ředhoště a koupím pár nových nosnic.

„Půjdeš v neděli za mámou?" zeptala se babička.

Takže nosnice nebudou.

„Neměl jsem to v úmyslu. Je tady kus kuřete a sekaná," změnil neobratně téma. „Ale samý patičky."

„Patičky mám nejradši, jsou pěkně opečený," pochvalovala si babička, nicméně se nehodlala se vzdát toho, co už načala. „Konečně ji to odpusť. Každý dělá chyby."