Jahodové léto

15. kapitola

15. kapitola

Vojta

Díky Šimonově šikovným rukám, mohl Vojta vyměnit kolo za motorku. I když měl cyklistiku rád a každodenní jízdou se udržoval fit, přece jen bylo příjemné se vézt.

Starý simson nebyl kdovíjaké vozidlo, ale lepší než nic. Docela si dokázal představit, jak kluci před pětatřiceti či čtyřiceti lety šíleli, když dostali podobný k Vánocům. Dál za Šimonovi za pravdu, že takovému stroji bude lépe u sběratele nebo milovníka veteránů, který ho dokáže udržet v dobrém stavu. Ovšem zatím byl rád, že se může projet.

Dorazil do areálu ještě o pár minut dřív, zaparkoval ve stínu u stodoly a šel se připravit. Všichni brigádníci a stálí zaměstnanci byli fajn, ale nejblíž mu byl Adam, jen o pár měsíců mladší než on, a Lucka, kterou znal už z loňska. Trochu znal i Zuzku, protože byla ve stejné třídě jako Klára. Zuzka ale nelektorovala, pomáhala v kuchyni a nevídal se s ní často.

Ačkoli se vařilo chutně a mohl uplatnit zaměstnaneckou slevu, většinou si nosil svačinu. Babiččinu sekanou stejně nemohlo nic nahradit.

Nejprve se zastavil v umývárně, opláchl si ruce a obličej a potom šel do šatny. Právě se tam probíral nový turnus příměstského tábora.

„Sotva si zapamatuju, jak se jmenujou, skončí týden a přijedou další," mračil se Adam. „Na normálních táborech se to střídá po dvou týdnech, někde i po třech."

„Ale zase jich není tolik," utěšovala ho Lucka.

„Jenomže o to jsou ty jména divnější, jako Quinton, zrovna minulej tejden," pokračoval Adam.

„Tenhle tejden je to v cajku, podle přihlášek máme jen jednu Salomé," zapojil se Vojta do konverzace.

„Děti za to nemůžou," hájila je Lucka. „Quinton, byl náhodou naprosto skvělej. Měl dobrý hlášky."

„Jo, a Adame," vzala si slovo hlavní vedoucí Petra. „Tenhle týden máš na starost mladší kluky. Ke starším holkám už tě nepustím."

Pár lidí se uchechtlo. Adam byl typický hezoun se světlými vlasy a rošťáckým úsměvem s dolíčky ve tvářích. Petra musela nejednou utěšovat plačící dvanáctileté dívky se zlomeným srdcem. Vojtovi trochu připomínal Šimona. Jak vzhledem, tak přístupem k životu. Někdo se prostě uměl narodit pod šťastnou hvězdou.

„A teď už se prosím odeberte na stanoviště, za chvíli přijedou děti, tak se připravte na rozcvičku. Vojto, prosím tě, vezmi si na starosti Denisu, je nová a ty jsi tu byl už loni," kývla Petra k sympatické zrzce, která se až doposud nijak neprojevovala.

Až teď si uvědomil, že vlastně někam zmizel Martin. Mohl to čekat. Celý týden si neustále na něco stěžoval. Počasí, rodiče i turisté, nic mu nebylo po chuti. Oproti tomu Denisa vypadala, že se jen tak nevzdá.

Vojta se na ni usmál, mávl a naznačil jí, aby ho následovala do stanu, kde čekali, dokud se nesešly všechny děti.

„Předpokládám, že už ses tu aspoň trochu rozhlédla," řekl, když společně kráčeli k velkému stanu nebo spíš hangáru.

Denisa zavrtěla hlavou.

„Tomuhle stanu říkáme montcom, děti si tu nechávají věci a taky tu tráví odpočinek. Případně si tady hrajeme, když prší."

Vešli do stanu a Denisa se rozhlédla kolem.

„Hezký, takový přírodní," usmála se.

Kromě lavic a stolků, byly ve stanu též balíky slámy a kupka sena, ve které se mohly děti povalovat.