Jahodové léto

5. kapitola

5. kapitola

Ve čtvrtek byl úplně poslední den praxe. V pátek se konala celoškolní slavnost a po víkendu ještě pět dní školy. Už se ale neučilo, takže na pondělek měli naplánovaný úklid po slavnosti, v úterý výlet, ve středu gruntování školní kuchyně, ve čtvrtek odevzdat učebnice a jít dřív domů a v pátek vysvědčení.

Sedm dní práce a povinností, ale Klára se už viděla na prázdninách. Komu by se také chtělo poslouchat učitele nebo mistrovou, když bylo venku třicet ve stínu a vzduch byl nabitý vzrušením a očekáváním.

„Už vaši souhlasili?" ptala se Natálie, každý den.

„Ne, vždyť ti říkám, že to záleží na Filipovi. V podstatě máme podmínku, buď půjdeme oba, nebo ani jeden," vzdychla Klára. „Takže zítra jedeš se mnou domů, o víkendu mi pomůžeš v restauraci, ať našim ukážeme, že jsme pracovitý a zodpovědný a večer vytáhneš Filipa třeba na brusle nebo kuželky a ukecáš ho."

„Kdyby sis místo kecání radši vyprala rondon," podívala se mistrová na Kláru a zamračila se. „A pořádně vyžehlila."

„Je vypranej, ale čistila jsem zeleninu a..." bránila se Klára, ale mistrová ji nenechala domluvit.

„Anička to zvládne, tak nevím, proč se pořád snažíš hledat nějaké výmluvy."

Klára by to asi přešla, jenomže její zrak zabloudil k Anče, která se na ní pitvořila. Mistrová k ní však stála zády, takže nic neviděla.

„Dva roky mi ta slepice pije krev, ale přísahám, že dneska jí to vrátím," zašeptala Klára, jakmile byli všichni z doslechu.

„Souhlasím, každej má svoje hranice," přikývla Naty. „Mám chuť vzít vidličku, a to její dokonalý suflé jí rozpíchat napadrť."

Dřív, než stačila Klára něco namítnout, vzala Naty vidličku a vydala se Ančiným směrem. Nic však neprovedla, jen se sklonila nad plechem a věnovala spolužačce úšklebek.

„S tímhle můžeš do televize, Pospíšilko."

„Vypadni morgoško," ucedila Anča tak, aby ji nikdo neslyšel.

Ovšem Natálie ji slyšela. A také pár spolužáků stojících poblíž.

„Neviděla jsem tě náhodou onehdy vycházet ze solárka?" nenechala si to líbit. „Promiň, že ti kazím radost, ale i kdybys utratila všechny úspory, nikdy nebudeš mít takový odstín jako já." Anča něco zavrčela, Naty však pokračovala. „Abys mě mohla urazit, musela bych si nejdřív cenit tvýho názoru. Ale zase hezký, že jsi to zkusila."

Klára využila okamžiku, kdy Natalie mluvila a spolužáci se smáli, vylila na utěrku trochu kečupu, nepozorovaně prošla kolem Anči a pomazala jí zezadu rondon. Potom se stejně nepozorovaně vrátila ke dřezu.

„Ehm... no... zdá se, že jsi měla nehodu," řekl Milan s naprosto vážnou tváří a prohlížel si Anču kolem dokola.

To už se smáli úplně všichni, včetně Pavla, a jejich řev přivolal mistrovou, která právě řešila s elektrikáři zítřejší slavnost.

„Vážně se vám divím," mračila se, „jste skoro dospělí a chováte se jako děti. Aničko, běž se převlíknout a vy ostatní se prosím věnujte práci. Jestli si myslíte, že vám už nemůžu změnit známku, nebo slovní hodnocení, tak jste na omylu."

Klára sklonila hlavu k nádobí, ale ničeho nelitovala. Za to jak jí Anča v jednom kuse házela klacky pod nohy to bylo ještě málo.

„Fakt mě naštvala," řekla Natálii. „Navíc jako Romka ani nevypadáš. Když jsem tě viděla poprvé, myslela jsem, že jsi nějaká kráska z Karibiku. Přece jen máš mnohem světlejší vlasy a světle šedé oči."

„Jo a taky úzký nos. Ale já se nestydím za to, že jsem cikánka, jenom mi vadí, když to slepice Anča používá jako urážku, když mi klidně mohla říct, že jsem kráva."

„Mluvíme o Anče. Nemůžeš od ní chtít, aby při urážení ještě přemýšlela."

„Škoda," pokrčila Naty rameny a chopila se utěrky.

Klára to tím považovala za vyrovnané. Chtěla si jen do Anči trochu rýpnout. nepotřebovala ji vracet, každou škodolibost a zákeřnost. Spíš se divila, že jí to ještě baví.