Jahodové léto

21. kapitola

21. kapitola.

Vojta

Poslední červencovou sobotu přišla bouřka. Déšť byl potřeba, jen ne tak rychle a tolik vody najednou.

Vojta už naštěstí uklidil všechna stanoviště, a i většina výletníků už byla pryč. V obchodě se suvenýry posedávala poslední rodinka a čekal, až se přežene průtrž mračen.

„Díky za tu neděli," řekl Vojta Denise.

„V pohodě," mávla rukou, zatímco sklízela pult. „Dlužím ti dvě šichty a do konce prázdnin jich určitě ještě pár přibyde. Navíc to není celá šichta, ráno tu přece ještě budeš."

„Jo, jen potřebuju skončit dřív."

„Je v tom nějaká holka?" vyzvídala nenápadně Denisa.

Už několikrát dala Vojtovi najevo, že by nebyla proti případnému vztahu, ale on neměl na vztahy ani pomyšlení.

„Trochu, ale ne tak, jak si myslíš."

Viděl, že Denisa čeká na nějaké podrobnější vysvětlení, jenomže on neměl chuť pouštět se do detailů. Tohle jí muselo stačit.

„Jasné, tak si to užij," odpověděla a ani se nesnažila skrýt kapku jízlivosti v jejím hlase.

Vojta jen přikývl, douklidil, co bylo ještě potřeba a naštěstí se tou dobou zmírnil i déšť. Rodinka odešla k autu, on se rozloučil s Denisou a ostatními a s vědomím, že přijede domů úplně mokrý došel k motorce.

Domů přijel nejen mokrý, ale i o dost později, protože musel jet pomalu. Babička už na něj čekala s horkým čajem a suchým oblečením.

Co kdybych nastydnul, pak bych zítra nikam nemusel, uvažoval. Sám však věděl, že se to nestane, nemocný nebyl už několik let. Poděkoval babičce za čaj i oblečení a odebral se do svého pokoje. Kapky deště pleskaly o okenní tabulku stále pomaleji, až nakonec zcela zmizely a začaly se protrhávat mraky. Sakra, to nemohlo přestat o chvíli dřív?

Cítil se podivně ztuhlý. A nebylo to kvůli změně počasí. Klára nemohla dostat z hlavy Pavla a on u ní neměl šanci. Dobře věděl, že ta pusa onehdy na břehu potoka patřila jemu. Stejně tak dobře pochopil, že je to holka z úplně jiných poměrů a nikdy by se nenechala vidět ve starém autě, s levným mobilem nebo v loňských botách.

Jenomže to nebyla tak úplně pravda. Znal i její lepší straku. Nicméně byl čas přiznat si, že to bylo jen poblouznění a najít si nějakou dostupnější.

Vlastně ji chápal. Její zamilovanost do Pavla, byla zřejmě přesně to samé, co prožíval on.

Mohl aspoň udělat něco s tou ztuhlostí. Zvedl se z postel a šel se podívat, jestli ještě platí ta masáž, kterou mu slibovala Sofie.

Byla ve stanu, a snad i díky nedávnému dešti, měla volno.

„Musíš si najít brigádu trochu blíž. Tady se děje věcí!" vyprávěla nadšeně poté, co se přivítali a naznačila mu, aby se položil na masážní lehátko.

„Možná příští prázdniny," pokrčil rameny a udělal, co po něm chtěla.

„Je to tvoje první masáž, nebo co? To tričko si laskavě sundej," řekla přísně. „Džíny taky," dodala po krátkém zaváhání. „Nechci ti zasvinit okraje od oleje. Boxerky si nech."

„To jsem měl v úmyslu," ušklíbl se Vojta a sundal oblečení.

Napodruhé si lehl na lehátko a vydechl uvolněním.

„Vidím, že to potřebuješ," uchechtla se Sofie.

V příštím okamžiku ucítil na zádech hřejivý olej a Sofiiny pevně dlaně, masírující ztuhlé svaly.

„Tak povídej, co se tady děje úžasnýho. Sousedi zlobí? Jezdí tam policajti?" vyptával se, aby odvedl pozornost od tichého vzdychání.

„Ani ne, čekala jsem to horší, ale mně jdou kšefty jedna báseň. Ty dva mizerný stánky mi seslalo samo nebe. Chodí sem spousta lidí, docela mi bude líto, až skončí prázdniny."

„Máš už nějakou práci?"

„Jo, ani jsem ji nemusela hledat, našla si mě sama. Ozvali se mi z nejlepšího salonu v Mirešovicich, ale já nevím, jestli to chci. Přece jen už jsem si zvykla být svou paní."

„Zase máš šanci se něco naučit."

„Taky mě to napadlo. Rok nebo dva to zkusím a pak se uvidí," souhlasila Sofie.

„Popravdě jsem rád, že se tím nemusím ještě nějakou dobu zabývat," pronesl Vojta.

Určitě to znělo klidně a jako děsně fajn věc, jenomže ho to pořád mrzelo. Po prázdninách by ho čekal maturitní ročník, stužkovák, ples... Samotné maturity už nebyly tak hezká vyhlídka, ale učil se dobře a nikdy z neměl přehnaný strach.

„Jo učňák byl fajn. Pár lidí mi bude chybět. Na druhou stranu, u několika jsem ráda, že je už v životě neuvidím." Sofie přesunula dlaně na krční páteř a ramena a pokračovala: „Víš co je novýho? Teda pokud už to nevíš."

„Já nevím nic," uchechtl se Vojta.

„Znáš ten kemp, tady kousek, jasně že znáš, je to coby kamenem dohodil, tak tam delaj právě lidi od nás. Lukáš je Emin bratranec, asi nějakej vzdálenej, a ten mi řekl, je to asi tak tři dny, že Pavla vyhodili."

Vojta nikomu nic špatného nepřál, ale z nějakého důvodu nedokázal Pavla litovat. Neřekl ani slovo, ale v duchu se smál nahlas. Byl si jistý, že si za to může sám.

„Jakej k tomu měli důvod?" skoro si připadal jako stará drbna, jenže ho to vážně zajímalo.

„Prej něco ukrad. Já to radši beru s rezervou, lidi toho napovidaj. Znáš to sám."

„Au!" vykřikl Vojta bolestí.

„Bože můj, ty to tu máš zauzlovaný. To by chtělo olej na lodní šrouby," smála se Sofie a pleskla ho přes holá záda. „A nehejbej se, snad něco vydržíš."

Masáž mu měla přinést úlevu, ale ráno se probudil rozlámaný, jako kdyby den předtím štípal dřevo.

A to ho čekala ještě jedna nepříjemnost.

V History parku si odkroutil část směny a pak se jel domů rychle převléknout. Nesměl přijít pozdě a nezáleželo na tom, jak moc se mu tam nechce.

„Vyžehlila jsem ti košili," přivítala ho babička.

Vyžehlená košile, a poctivé domácí jídlo byly podle ní lék na všechny problémy. Člověk musel být dobře najedený a dobře vypadat. A samozřejmě mít čisté spodní prádlo, kdyby ho náhodou srazilo auto a odvezli ho do nemocnice.

Košile naštěstí nebyla bílá, ale světle modrá z tenké džínoviny. Vzal si pod ní šedé tričko a k tomu tmavě modré kargo kalhoty a byl připravený.

„Nezapomeň balíček," připomněla mu babička. „Vážila jsem ho, má přesně kilo."

„Díky, babi," usmál se, vzal si balíček a vydal se na cestu.

Měl chuť mrsknout balíčkem o zem, ale babička za nic nemohla. Snažila se své dceři zpříjemnit život, jak to jen šlo. A to samé dělala i pro Vojtu.

Rázně kráčel k centru města s tím zatraceným balíčkem, který nevážil kilo, ale nejmíň půl metráku, a s každým krokem měl chuť se otočit a utéct. Nesnášel to místo a nesnášel všechno, co k tomu patřilo.

Vešel do nenápadné budovy, jen dvě ulice od náměstí. Mohla by to být klidně škola, pošta nebo třeba finanční úřad. Naprosto automaticky udělal všechno, co se po něm chtělo. Občanský průkaz, navštívenka, odevzdat balíček ke kontrole projít detektorem.

Dozorce ho odvedl do návštěvní místnosti, kde už sedělo několik dalších lidí a požádal ho, aby počkal. Vojta poslechl, a posadil se na tvrdou židli k obyčejnému malému stolku.

Za několik minut se dozorce vrátil a přivedl mámu.