Jahodové léto

23. kapitola

23. kapitola

Vojta

Na pařby nikdy moc nebyl, ale považoval za lepší zúčastnit se, než se pokoušet v tom hluku usnout. Sofie ho několikrát zvala, a možná bylo slušné se tam objevit.

Zeptal se, zda má něco přinést, ale Sofie řekla, ať nenosí nic a raději něco uvaří.

„To se snadno řekne," stěžoval si Vojta Šimonovi, který měl jít s ním. „Copak jsem kuchař? Umím akorát topinky, míchaný vajíčka a bramboráky."

„Udělej bramboráky," zaprosil Šimon. „Ty můžu pořád, klidně i studený. Pomůžu ti, a jestli tam bude nějakej alkohol, jako že asi bude, tak je to naprosto nejlepší jídlo."

„Tak já jdu škrábat brambory," souhlasil Vojta. Nebyl důvod nesouhlasit. Šimon měl pravdu, a jakmile je zmínil, dostal na ně Vojta šílenou chuť.

„Hlavně mi nezasviňte kuchyň," kladla jim na srdce babička. „Jdu si lehnout, dneska mě ty klouby tak berou... Asi bude pršet."

„To zvládneme," ujistil ji Vojta.

Sotva babička odešla, pustili se do práce. Vojta oškrábal brambory a Šimon oloupal česnek.

„Celá palice? Není to moc?" strachoval se Vojta.

„Věř mi že není. Musíme jich udělat hodně. Asi ještě přiloupu," sáhl Šimon po dalším česneku.

„Neplánuješ se... dát Sofii pusu?"

„Možná," pokrčil Šimon rameny, „ale předpokládám, že ona bude mít taky bramborák."

„Nebude, jestli nenajdu majoránku," prohraboval se Vojta malými skleničkami s nápisy se jmény koření. Nakonec našel tu správnou, ale vzápětí zklamaně protáhl tvář. „Je tady sotva na dně."

„To nebude stačit," poznamenal Šimon a odstrčil Vojtu od poličky. „Ukaž, co tu máte. Saturejka, tu mám používá, sušená petržel, tu dáváme do nádivky. Zkusím ji, to nemůže uškodit. A tady je ještě něco zelenýho," přičichl si a se slovy přiměřeně, přiměřeně, to sypal přímo Vojtovi pod struhadlo.

„Doufám, že nedopadneme, jako pejsek a kočička, když vařili dort," smál se Vojta a pilně strouhal.

„Klid, nanejvýš to bude mít novou zajímavou chuť. Česnek stejně většinu přebije," ušklíbl se Šimon a přihodil ještě dvě tři špetky.

„Ten přebije i chuť brambor," kývl Vojta k nejméně patnácti stroužkům. „To je pravej českej paličák, žádnej šunt ze supermarketu bez chuti a vůně."

„Nemudruj a jdeme smažit, nebo se pustím do syrovejch."

Vojta rychle dostrouhal česnek, pečlivě hmotu promíchal a pustil se do smažení.

Ačkoli Šimon první tři okamžitě snědl, stále jich měli pro Sofii pořádnou hromadu. A zdálo se, že se i trefili, protože je každý uvítal s nadšením a hned si nabídl.

Vojta se rozhlédl kolem. Hostů bylo asi dvanáct. Poznal pár lidí ze školy, Kryštofa a Natálii, ale Kláru a Filipa nikde neviděl.

„A ne, že mi zboříte stan," varovala Sofie, když se dovnitř nahrnuli další tři kluci. „Uděláme oheň, posedíme a popovídáme si. Hezky decentně," pohrozila směrem k nově příchozím.

Znělo to jako zajímavý večer a také to tak začalo. Ema hrála na kytaru, Šimon ji občas vystřídal, opekli si špekáčky, dojedli bramboráky... a pak se to nějak zvrhlo.

Vojta by se normálně vymluvil a šel domů, už proto, že byla neděle a on musel v pondělí vstávat časně do práce, ale z nějakého důvodu se skvěle bavil, a tak zůstal. Smál se, až ho bolela čelist, šel si zaplavat do potoka a líbal se s nějakou cizí holkou. Život byl vlastně fajn. Aspoň na chvíli zapomněl na mámu, na všechny starosti, na to, že nenastoupí do maturitního ročníku a musí přežít ještě jeden rok na učňáku jako největší lúzr. Tohle všechnu mu bylo najednou úplně jedno a byl to skvělý pocit. Možná konečně všechno překonal a mohl znova žít. Muselo to tak být. Proč by jinak cítil takovou volnost a energii? Proč by všechno chutnalo jinak a lépe, proč by cítil vůni vody a lesa, kterou jindy nevnímal? Proč by hudba zněla tak fantasticky a... trojrozměrně? Nemusí přece tvrdnout na učňáku, udělá vyrovnávací zkoušky a nastoupí na mirešovický gympl. Jo, přesně tohle udělá. Ale nejdřív...

„Nešel by ses projít?" navrhla mu ta krásná brunetka, která mu trochu připomínala Kláru.

A Vojta šel.

Ráno ho probudil jemný déšť a zima. V puse měl jako v polepšovně a holka, na jejíž jméno si nepamatoval, byla už pryč. I s jeho košilí.

Proč každá holka zmizí s jeho košilí? A Klára navíc i s tričkem. Jeho nejoblíbenějším. A těch košili už také moc neměl. Asi by si o něj měl říct. Naštěstí mu zbylo aspoň tílko, teď už úplně promočené. Posadil se, prohrábl si prsty vlhké vlasy a rozhlédl se kolem.

Nacházel se nedaleko stanů, směrem ke svému domku. Nikdo jiný kolem nebyl, jen ze stanu se ozývaly tlumené hlasy.

Mrknul na hodinky.

Sakra! Sakra!

I kdyby se zbláznil, ranní směnu už nestihne. Zbývalo jen jediné, zavolat Denise a požádat ji ještě o jednu laskavost.

Nebyla nadšená. Zavrčela, že jí dluží dvě směny, které si okamžitě vybere a že je to naposled, ale nakonec to vzala.

Vojta uložil do kapsy telefon, který nějakým zázrakem nerozmačkal ani neztratil a konečně vstal z mokré trávy. Podivně se mu zatočila hlava a musel si opat sednout.

Vždyť přece nic nepil. Jedno malé pivo, kterým spláchl bramboráky nemohlo způsobit takovouhle kocovinu. Nebo že by to byly ty bramboráky?

Bramboráky!

Náhle mu došlo, co asi našel Simon v sáčcích s kořením.

S vypětím všech sil se postavil a přemýšlel, zda by Denisa vzala i směnu odpolední.